Byl jsem šprtík. Pochval jsem jako dítě moc nezažíval, říká Martin Moravec

Martin Moravec se na své knihy pečlivě chystá. Příprava mu většinou trvá tři měsíce a výsledkem bývá 400 až 500 otázek, které následně pokládá v kancelářích nebo doma. Knihy vznikají ze zhruba 25 hodin materiálu. „Pokud bych mohl některou část psaní knih škrtnout, bylo by to právě přepisování,“ dodává.

Nejraději pracuje v letadle, kde ho nikdo a nic neruší. Zatímco dříve přecházel hned po napsání jedné knihy k další, dnes už věnuje veškerou pozornost jen člověku, s kterým pracuje. Navíc si tím čerstvý titul i víc užije a prožije.

Pro svoji nejnovější knihu oslovil elitního vyjednavače Adama Dolníka, byla to ale údajně velká náhoda. Doslechl se o něm díky své známé a během několika málo chvil se rozhodl. „Nejtěžší to měl asi on sám v sobě. Musel si srovnat v hlavě, zda chce vystoupit z ústraní, nebo ne.“

Cesta za sebevědomím

Martin Moravec se roky věnoval sportovní žurnalistice, sport jako takový ale do jeho života dlouho patřil jen pasivně. Byl to prý velký antitalent a z tělocviku mu hrozila trojka. „Nešlo mi to a bál jsem se toho. Byl jsem šprtík s přísnou výchovou. Pochval jsem jako dítě moc nezažíval.“

I proto úspěšný spisovatel dlouho bojoval s nízkým sebevědomím. „Neměl jsem ho kde vzít, neměl jsem na základě čeho ho mít. Člověk to zná třeba z Ameriky, kdy dětem odmala říkají ‚ty budeš nejlepší na světě, seš nejlepší'. A my jsme tady byli úplně obrácený.“

Jak se s nízkým sebevědomím vypořádal? Proč nešel na operační sál, kam ho zval Vladimír Beneš? A proč o sobě tvrdí, že je stará škola? Poslechněte si celý rozhovor v pořadu Až na dřeň!