Chceme ukázat, že japonské tradice mohou žít vedle současných moderních věcí, zve Sabina Lukášová na Japonské dny

V Průhonické botanické zahradě se od 4. do 6. září uskuteční už 16. ročník Japonského dne. Proč se ten festival koná právě v botanické zahradě? Co mu to prostředí dává, co by se v běžném sále třeba ztratilo?

Za tím vlastně stojí dvě osoby, které se vůbec zasloužily o to, že nějaké Japonské dny se v Průhonicích konají. A to tedy za Průhonickou botanickou zahradu Pavel Sekerka a pak za Prague Sogetsu Study Group Daniela Hátleová, kteří se prostě dohodli, že by bylo hezké něco v Průhonicích udělat. Původně se ta akce konala na zámku, takže tam jsme si vyzkoušeli i právě program v těch sálech. A potom, myslím, že to bylo v roce 2018, tak se program přesunul do botanické zahrady, která je v rámci areálu zámeckého parku.

Tam jsme zjistili, že to tomu festivalu sluší daleko víc, protože třeba zrovna ikebana je přímo mezi květinami, ze kterých vznikají, a japonské bubny zní naprosto dokonale ve venkovním prostředí. Ta zahrada se stává součástí toho zážitku z celého festivalu, protože mezi programem se člověk prochází mezi květinami a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Sabina Lukášová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

V programu je velký prostor věnovaný čaji, ikabaně, kimonům, tradičnímu divadlu, bojovým uměním. Jak hlídáte, aby ten festival nepředstavoval Japonsko jenom jako sice krásný, ale vlastně trošku nehybný skanzen?

Najít ten balanc není úplně složité, ale samozřejmě ano, dbáme na to, protože určitě nechceme ukazovat, že tradiční kultura je mrtvá kultura. To rozhodně není, protože to je jedna z krásných věcí na Japonsku, která mě vlastně fascinuje. Všechny ty disciplíny, které jste jmenoval, tak mají staletou historii a dodnes existují lidé, kteří se jí věnují aktivně, posouvají to dál, ale věnují se i té tradiční variantě. A myslím si, že toto je asi takové základní gró, které my se snažíme nejenom tady v Průhonicích, ale celkově naší činností ukázat. Že vlastně můžeme ty tradice ukazovat i vedle současných moderních věcí a je to pořád hezké.

Spousta mladých lidí, a vy jste říkala, že jste to tak měla taky, přichází k Japonsku přes anime, mangu nebo počítačové hry. Daří se je od té populární kultury přivést i k tomu jazyku, k té kultuře, k tomu tradičnímu umění a historii Japonska?

Určitě jsem toho příkladem a myslím, že ta popkultura je taková vstupní brána a záleží na tom, jestli ten člověk otevře ty další dveře.

Co Japonce překvapí na tom, jak Češi slaví jejich tradice? Je úlohou Česko-japonské společnosti představovat třeba i ty méně líbivé stránky země? Co se díky Japonsku naučila vidět jinak? Kde je prvopočátek jejího zájmu o tuto zemi? A proč může cedule „cizince neobsluhujeme“ znamenat něco úplně jiného, než si myslíme? Poslechněte si celý rozhovor.