Co bychom se od goril mohli učit? Určitě klid, respekt a život beze spěchu, usmívá se ošetřovatel Marek Ždánský
Gorily fascinují vědce i veřejnost už desítky let. A čím déle je lidé pozorují, tím častěji zjišťují, že jejich svět je v mnoha ohledech opravdu blízký tomu našemu. O vztazích mezi gorilami, životě v zoologické zahradě i zkušenostech z Afriky si Vojtěch Přívětivý povídal s dlouholetým ošetřovatelem Markem Žďánským.
Marku, vám se říká gorilí táta. Nedávno jste v nějakém rozhovoru zmínil, že to není úplně přezdívka, kterou jste si vybral, dal vám ji bulvár.
Ano, přesně tak, ale nevadilo mi to, já už jsem si taky zvykl, takže vlastně i moje dvě knížky se jmenují Gorilí táta a Gorilí táta v Africe. Už to jako přezdívka samozřejmě je, ale tenkrát probíhal projekt Odhalení, narodila se Moja, média byla plná goril.
Přijde mi, že to je vlastně trošku polidšťování goril a ono se říká, že bychom ty lidoopy polidšťovat neměli.
To určitě ne, to já jsem zásadně proti, protože tvrdím, že ta zvířata, i když jsou v té zoologické zahradě, tak ať se starají sama o sebe, když je to rodinná skupina. A poznal jsem tu hlavní změnu, když jsme mláďata neměli. Jak ta zvířata byla hodně fixovaná na ošetřovatele, na to jídlo, vlastně to byla jejich jediná radost. Až příchodem prvního mláděte a potom dalších se to úplně změnilo. Ten ošetřovatel je tam jenom součást toho pavilonu, oni už si řeší ty svoje gorilí problémy, ale člověk do tohoto nemusí zasahovat.
Co konkrétně bychom se od nich třeba mohli učit?
Takovou tu pohodu a klid. Úplně stejně jako má každý člověk svoji povahu, ten druhý to respektuje a to u nás samozřejmě chybí. Třeba závist u nich není. Já jsem takový, jsem silnější, tak mám právo a to jídlo seberu. Nedělají si úplně naschvály, samozřejmě pokud neblbnou nebo to není ve hře. Myslím, že je tam pohoda, klid, nespěchání, my se furt někam ženeme.
Kdy jste byl naposledy v Ugandě? A děláte tam pokaždé to samé, nebo se ta práce liší?
V Ugandě jsem byl v únoru. Záleží, za kým jedeme. My tam máme s Vladimírem Čechem projekty, kde podporujeme učitele a stopaře. Ti stopaři vodí turisty za habituovanými gorilami. A tato práce vlastně zachránila třeba ty gorily horské, protože turistika je hrozně výnosná. Hodina u goril stojí 1500 dolarů a máte tam třeba 20 habituovaných skupin a ke každé jde tedy nanejvýš 8 lidí. Když si to vynásobíte, to jsou ohromné prachy, pochopila to i vláda těch daných zemí jako je Rwanda, Uganda.
A ty místní najednou mají komu uvařit, komu vyrábět různé upomínkové předměty. Se stopaři chodí nosiči, pak je tam ochranka, najednou to živí takových lidí. Když jsem byl v roce 2003 v Ugandě, tak bylo celkově 500 goril. A když teď je rok 2026, tak je tam přibližně 1800 goril.
Proč jsou turisté pro gorily jako kino? Jak moc se liší výživa goril v přírodě a zoologické zahradě? Kdy se opět chystá do Afriky? Proč je teď nejlepší čas na pozorování gorilí rodiny v Zoo Praha? A jak se koordinuje chov v zahradách? Poslechněte si celý rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.