Dcery klaunů v jednom představení. Pantomima mě fascinuje, říká Vanda Hybnerová o hře Slávy dcery

Potkáváme se i proto, že v divadle La Fabrika v Praze dávají představení Slávy dcery, v němž Vanda Hybnerová hraje a zároveň ho režíruje. Je to příběh čtyř sester, které měly slavného otce. Bylo pro vás otcovství Borise Hybnera něčím, z čeho se potřebujete „dovyhrát“?

Samotnou mě to překvapuje, protože už je to šest let, co tady táta není, a já si ho asi potřebuji pořád zhmotňovat. Ale myslím si, že víc je to ta role kolegy a umělce než otce, protože si myslím, že nastřádal spoustu zajímavých věcí, myšlenek a spoustu toho uměl. Pořád se od něj potřebuju učit.

Pořád přemýšlím o tom, jak skloubit činoherní profesi s pantomimou a klaunstvím.

Nějakým způsobem mě ten obor, který on tady zahájil a moc lidí v něm nepokračuje, fascinuje, a pořád přemýšlím o tom, jak skloubit tu svoji činoherní profesi s pantomimou, s klaunstvím, a hlavně s tímto pohledem na divadlo přes tělo. 

Představení napsala Natálie Kocab. Jak jste se našly?

Viděla jsem její hru Pohřeb až zítra ve Švandově divadle, která mě nadchla, tak jsem vytočila její číslo. Sešly jsme se na kafe a zjistily jsme, že máme podobný drsný smysl pro humor a že se smějeme stejným věcem, že nás docela často baví vidět věci trošku z jiného úhlu než běžně, i za cenu toho, že jim někdo úplně nerozumí.

Začal vznikat příběh čtyř nevlastních sester, které mají každá svoji maminku a společného otce, který je slavný. Že bude klaunem byla až další z fází. Na začátku vznikl filmový scénář, který Natálka dotáhla až po mnoha verzích do finální podoby, kterou jsme dokonce postoupily do České televize, kde zatím leží na stole.

S Annou Polívkovou jsme si říkaly, že bychom spolu měly něco udělat, když jsme dcery těch klaunů.

Teď jsme ve fázi, kdy bychom rády oslovily a sehnaly producenta, protože se toho plánu nechceme vzdát, ale film je na dlouhou trať. Rozhodly jsme se ten text trošku předělat, Natálka ho upravila s pomocí dramaturgyně Kateřiny Krobové do divadelní podoby a vzniklo divadelní představení.

Nakolik je postava otce syntéza vašich otců? Je tam k poznání Boris Hybner, Michael Kocáb anebo i Bolek Polívka?

Ono se to strašně nabízí. Už jenom proto, že jsem na jednu ze sester oslovila Aničku Polívkovou. Ta inspirace tam je. My jsme si navíc s Aničkou už několikrát říkaly, že by bylo vlastně fajn, abychom spolu něco udělaly, když jsme dcery těch klaunů. Obě nás to k tomu řemeslu táhne. Myslím, že jsme typ hereček, které si ze sebe dokážou udělat srandu, nebojíme se jít až za hranu, za kterou by třeba některé kolegyně nešly.

Čtěte také

Divadlo v nás má vyvolávat nečekané reakce. Zarezonovalo to, že jsme nechtíc trefili dobu, říká režisér hry 1984 Dodo Gombár

Aby nevznikl mylný dojem, že to představení je založené zejména na vztahu dcery a otce - ona je to vlastně i oslava pantomimy, klaunství.

Ano, už sám název Slávy dcery je dvojsmysl. Otec je slavný, zároveň se jmenuje Sláva. K tomu bych ještě podotkla, že to není Sláva jen tak, je to inspirace klaunem Slavou Poluninem.

Před třemi lety, když tady byl, jsem dokonce měla možnost si v jednom z představení s nimi zahrát, což pro mě byl takový splněný klaunský sen, můj táta se Slavou Poluninem jezdil na štace po celém světě s představením Snowshow. Sláva Max, což je postava otce v tom našem představení, je vlastně kompilát Slavy Polunina a tátovy postavy, klauna Maxe.

Jak se daří Vandě Hybnerové pendlovat mezi Prahou a Vysočinou? A co plánuje do budoucna? Poslechněte si celý rozhovor.