Díky Hamletovi jsem potkal tátu, kterého jsem neznal, vzpomíná na jednu z důležitých rolí herec Jan Hájek

Diář Jana Hájka je plný až k prasknutí. V Činoherním klubu zkouší nové představení, hraje také v Městských divadlech pražských a naplno se věnuje načítání audioknih. „Frekvence má většinou čtyři hodiny. Během ní načteme kolem čtyřiceti stránek. Další i čtyři hodiny trvá příprava. Člověk musí mít text načtený dopředu,“ vysvětluje.

Sám sebe prý poslouchat nedokáže, těší se sice na rozhlasové hry a věci z archivu, ale nejraději čte. „Když jsem jednu dobu dlouho nečetl, uvědomil jsem si, že jsem otrokem čtyřicetivteřinových reels.“

Jan Hájek|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Paleta jeho rolí je široká a výhrou je i to, že má kolem sebe kvalitní herce a režiséry. „Na zkoušení mám rád fázi, kdy se vám najednou otevře svět, kterého se hra týká. A vy ho najednou začnete vnímat a začnete se všímat věcí ve svém okolí jinýma očima. Z toho pozorování potom během zkoušení vycházím.“

Osudový Hamlet

Zatímco jako začínající herec byl prý přesvědčen o tom, že ho role musí stravovat, dnes k němu přistupuje jinak. Osudovou pro něj byla role Hamleta, díky níž se po dlouhých letech setkal se svým otcem. „My jsme spolu mluvili jen jednou a to dost dlouho, pak jsme si párkrát zavolali a on asi za rok zemřel. Takže jsem byl rád, že jsme se potkali.“

Do života Jana Hájka patří už od dětství i epilepsie. „Jsem pod dohledem lékařky. Vím, jak se mám k sobě chovat, abych nedostal záchvat.“ Během něj se prý ocitne v úplně jiném světě. „Jste mimo tělo a je to úplně nepopsatelné. Je to neuvěřitelná dávka štěstí, pocit nekonečna. Když se ale probudíte, přijde pocit viny a pořád se omlouváte.“

Kateřina Kubalová a Jan Hájek|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Připomíná mu pocity z epileptického záchvatu i nějaká divadelní hra nebo film? Jaký je celý příběh setkání s tátou? Jak se postupem času změnil jeho postoj k herectví? A jak se odreagovává z některých vážných rolí? Poslechněte si celý rozhovor.