Divadlo jsem milovala, ale psaní mě přitáhlo ještě víc, říká spisovatelka Eva Hudečková
Hereckou kariéra po dvaceti letech ukončila a stala se úspěšnou spisovatelkou. Eva Hudečková byla hojně obsazovaná, nezaměnitelná a nepřehlédnutelná. Stýská se jí někdy po divadle?
Eva Hudečková byla hvězdou filmů a seriálů zejména v 70. letech. „K herectví jsem se dostala přes nádherné texty. Mě to fascinovalo. Vůbec jsem nešla na herectví, že bych chtěla být herečka ve smyslu se předvádět, chtěla jsem předávat ty nádherný smysly textů. Myslela jsem si, že celý život budu hrát v krásných dílech, ale samozřejmě normalizační systém v tom udělal čáru přes rozpočet.“
U jejích začátků stála režisérka Věra Jordánová. „Je nesmírně důležité, aby vám ta protistrana, ti kolegové, věřili. A ona mi dala důvěru. Byla jsem strašně šťastná, protože jsem nebyla ničím omezovaná. Kolem mě se pohybovali velcí profesionálové, kteří mi moc pomáhali a byli pro mě velkým vzorem. Narazila jsem na samá dobrá srdce.“
Ráda také vzpomíná na spolupráci s Václavem Vorlíčkem a Milošem Macourkem, kdy byly triky promyšlené kamerově. „Dnes trpím, když vidím ty elektronický zázraky, kde není kouska ducha.“
Doktorka Houdková mě fascinovala
V 80. letech si ještě zahrála v legendárním seriálu Sanitka, který se často reprízuje. Ztvárnila doktorku Evu Houdkovou. „Moc ráda na tu roli vzpomínám. Vedle tendenčních rolí to najednou byla složitá figura, která všechno má, ale přitom všechno ztrácí. Je to osoba neurotická, což je v postavě doktorky taky zvláštní. Byla to rozbitá duše, a to mě fascinovalo.“
Poukazuje na to, že jiné reakce na tuto roli měla od diváků před čtyřiceti lety, jiné jsou dnes. „Tenkrát to spíš brali jako erotickou hru, ale dnes se na příběh Evy a Vojty Jandery dívají jako na lidi, kteří si nějakým způsobem neporozuměli. Všechny propletence tam byly velmi zajímavý.“
Z divadla ke knihám a psaní
Po dvaceti letech pověsila herectví na hřebík. Chtěla žít po svém. „Věděla jsem, že musím pryč. Moc jsem to milovala, ale už jsem to nechtěla. Psaní mě strašně přitáhlo. Herectví jsem si užila. Se vším, co k tomu patří. Byla to taková přestupní stanice k psaní.“
Hodně se za tu dobu naučila. „Někdy, když má Venoušek (manžel Václav Hudeček, houslový virtuos – pozn. red.) koncert v divadle a já ucítím tu divadelní vůni, se mi po hraní zasteskne, až se mi slzička dere do očí. Psaní je náročné, ale krásné.“ Mezi její úspěšné tituly patří Bezhlavá kobyla, Bratříček Golem nebo O ztracené lásce.
Mnohokrát byla vyzvaná, aby napsala paměti. Proč se zdráhala a v jaké je to fázi? Jak se dostala k psaní knih? Čím si získala důvěru režisérky Věry Jordánové? Jak tráví s manželem čas? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.