Felix Slováček ml.: Jsem zákulisní dítě. Třeba v rozhlasovém Studiu A jsem prožil krásné chvíle, kdy jsem nasával hudbu
Narodil se do rodiny známé herečky a neméně známého hudebníka. Kumšt je mu vlastní odmalička, vyzkoušel si autorskou tvorbu i činohru, ale v poslední době se nejlépe cítí s taktovkou v ruce. Hostem pořadu Až na dřeň byl Felix Slováček mladší.
Felix Slováček mladší má za sebou několikaměsíční intenzivní zkoušení v Hudebním divadle Karlín, kde pilují českou adaptaci filmového hitu Frozen – Ledové království.
„12. března budeme mít premiéru a je to teď středobodem mého vesmíru. Jako dirigent jsem chtěl, aby všechno sedlo do hudby.“ Práce dirigenta je podle něj velká psychologie, a především práce s lidmi. „Je potřeba dělat dobrou atmosféru. Jde mi hlavně o to, aby ti muzikanti byli spokojení.“
Valnou část svého dětství strávil Felix Slováček mladší ve Studiu A Českého rozhlasu, v rozličných divadlech či v budově České televize. Dnes o sobě říká, že býval zákulisní dítě.
„Prožil jsem tam krásné chvíle, kdy jsem nasával tu hudbu, ty lidi a jejich práci. Tehdy mi to nedocházelo, ale dalo mi to opravdu velký rozhled. Pro dítě bylo nicméně někdy náročné, že máma musí hrát pro jiné děti. Já mám ale naštěstí takovou povahu, že jsem nad tím nikdy dlouho nesmutnil.“
Jako dítě byl prý posedlý hudbou. „Od rána do večera jsem měl sluchátka na uších a poslouchal jsem jako blázen. Měl jsem hudbu rád a chtěl jsem ji umět i zahrát.“ Podobně jako mnoha dětem se ani jemu nevyhnulo rebelské období.
Proč Felix Slováček jako kluk nasnášel fotografy? Proč upozadil vlastní tvorbu? Jak se odreagovává? A jak ho ovlivnily odchody zásadních žen z jeho života? Poslechněte si celý rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
