Festival pouličního divadla Za dveřmi má osmnáctiny. Budeme oslavovat, ne bilancovat, slibuje výkonná ředitelka Michaela Holbíková

6. červenec 2026

Obří ocelová loutka, nový cirkus, akrobacie, vizuální divadlo, švýcarské pop-up kino i Shakespeare pod širým nebem. To všechno letos nabídne festival Za dveřmi, který v Praze už poosmnácté připomíná, že divadlo nemusí čekat za zdmi kamenné budovy. Může přijít za divákem samo. Na festival pouličního divadla Za dveřmi, který se koná 14. až 19. července, pozvala jeho výkonná ředitelka Michaela Holbíková.

Když jste skládali letošní program, co byla hlavní dramaturgická osa? Byly to ty oslavy narozenin, anebo ukázka toho, kam se pouliční divadlo posunulo? 

Myslím si, že to byla ta oslava. Řekli jsme si, že nebudeme bilancovat, budeme oslavovat. Přece jenom ta osmnáctka je nějakým důležitým věkem v životě člověka, ale i pro nás v tom životě společném s tím festivalem. Takže samozřejmě, že jsme hledali něco, čím oslavíme ten festival. Přemýšleli jsme, hledali jsme různé cesty a nakonec jsme si řekli, že zavoláme na Vysočinu, kde máme velice dobrého známého, který je kovářem, o kterém jsme věděli, že má nádhernou ocelovou loutku. V Praze ještě prezentována nebyla, ale byla s ní zahájena Plzeň 2015, když byla Plzeň Evropským městem kultury. Takže jsme si řekli, že toto bude přesně to, co si do Prahy dokážeme představit, co potěší nás i diváka.

No a pak jsme si řekli, jak dát ještě tomu festivalu krásnou tečku. Takže syna napadlo - pojďme se obklopit lidmi, které známe léta letoucí, soubory, které známe. A udělejme si takovou hezkou společnou oslavu té plnoletosti. Hledali jsme pro to název, takže jsme pak použili název Gala show a to bude skutečně poslední představení letošního festivalu. Bude to takový kabaretní večerní program, kde potkáte i soubory, které jste sice viděli v průběhu festivalu, letos nebo minulé roky, ale zase vám ukážou trošku jinou tvář.

Někdo má udělané speciální číslo, někdo se prostě k tomu postaví trochu jinak. Být ve společnosti kamarádů bude vlastně ta nejkrásnější oslava. Jak pro nás, tak pro toho diváka. Večerem budou provázet Bratři v triku, kteří jsou na festivalu takovou každoroční stálicí.

Michaela Holbíková

Zmiňovala jste obří ocelovou loutku, to je tedy Rezavá Rapsodie, pokud se nepletu. To bude pro diváka asi velmi silná podívaná.

Doufám, že ano, určitě to takto chceme všechno dotáhnout, aby přesně tyto emoce měl i ten divák. Jsou to tuny oceli, které tvoří tu loutku a je to skutečně marioneta, což je ještě velice zvláštní, když to řeknu tak klasicky, je to ta provázková loutka a vede ji takové obří rameno. A do toho poetičnost té múzy, která vlastně tu loutku provází po cestě před Průmyslovým palácem, kde bude základna pro festival. Myslíme, že to je něco, co může krásně zaujmout.

Vstup na ten festival je zdarma. Jak těžké je dnes udržet velký kulturní festival bez vstupného?

Tak my musíme poděkovat, máme grantovou podporu od hlavního města Prahy a taky od Ministerstva kultury, pak vlastně žádáme ještě jednotlivé městské části, kde se festival koná, které nám přispívají takovou drobnou podporou, ale to pomůže samozřejmě taky. 

A častokrát spolupracujeme se zahraničními kulturními centry, právě proto si pak můžeme dovolit pozvat i ty zahraniční soubory. Závisí to, která země je zapojena do toho daného programu ten rok a podle toho oslovujeme ty partnery. Vstup je sice volný, ale musím velice poděkovat divákům, my vybíráme dobrovolné vstupné a diváci jsou velmi důležitým partnerem v tom financování programu festivalu.

Co je největší finanční položkou festivalu? Jak před osmnácti lety festival vznikal? Na která místa v Praze zajít a jak se v průběhu času tyto lokace měnily? A jak se dramaturgicky skládá festival, u kterého je divákem kdokoli z kolemjdoucích? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.