Jakub Strach aka NobodyListen: Vždycky jsem měl jen jeden plán, dělat hudbu

„Kořeny toho, co dělám, jsou asi od dědy z máminy strany, je to velkej jazzman. Hrál na trubku, trombon a spoustu dalších nástrojů s řadou kapel. Třicet let v Praze pořádal velkej jazzovej festival, na kterej jezdily světový hvězdy a velký jména tohohle žánru. Teď samozřejmě moc nechápe, jak můžeme dělat hudbu jenom v počítači a neznat noty, ale myslím, že má radost, že se mi splnil sen a živím se hudbou, kterou jsem chtěl dělat odmalička,“ říká Jakub. Od mala měl pro svoje hudební aktivity všestrannou podporu celé rodiny. Máma letuška mu vozila desky z Ameriky a táta mu k narozeninám a Vánocům postupně nakupoval techniku na DJování a produkci.

Kdy ses od rodiny osamostatnil a jaké bylo stavět se na vlastní nohy?

Odstěhoval jsem se v osmnácti a podobně jako každej mladej umělec, kterej se osamostatní, jsem jedl rok v kuse rohlíky a mraženou pizzu. Skládal jsem peníze dohromady z různých hraní a různě, kde to šlo, a nebylo to vůbec jednoduchý. Pak to postupně bylo lepší a kolem jednadvaceti jsem se přehoupnul z punku na to, že se můžu dobře uživit, něco si koupit nebo si zaletět na dovolenou.

Podle tvého instagramu si možná někteří lidi myslí, že se teď válíš v penězích, jak to ve skutečnosti je?

Vůbec to není pravda, spousta peněz investuju zpátky, hlavně co se Addictu týče. Aktuálně nás jeden event stojí kolem půl milionu. Je tam velká cash flow, která se pořád točí, faktury s nějakou splatností, to asi zná každý, kdo něco takového někdy dělal. Možná to tak vypadá, ale rozhodně se v penězích netopím, to fakt ne.

Vaši ti tolerovali, žes kvůli hudbě dost zatahoval školu, nakonec jsi ji ale dokončil. Studoval jsi po střední ještě něco dalšího?

Chtěl jsem jít do Berlína na školu dBs Music, šel jsem na talentovky a byl jsem na pohovoru. Bohužel se mi pak ale stal mojí chybou úraz, se kterým jsem musel být dlouhou dobu v nemocnici, a pak už jsem se k tomu nedokopal. Začínal jsem totiž mít spousta příležitostí, které jsem si nechtěl nechat utéct. Najednou jsem hrál v Roxy, v Sasazu, v Lucerna Music Baru, předskakoval jsem na rapovejch koncertech, Vladimir mě pozval do Big Bossu a tak dál. Byly to pro mě v osmnácti letech obrovský milníky, kterých jsem se nechtěl vzdát. Teď toho ale trochu lituju a můj plán je takovej, že bych to chtěl jednou dát. Berlín mám moc rád i jako město, moc rád a často tam jezdím. A taky bych si teď trochu přál dostat se ven z mojí komfortní zóny tady a stát se znova skutečně tím nobody, nikým, kdo začíná odznova a nikdo ho nezná. Zároveň to není tak daleko, abych se musel úplně vzdávat svých aktivit v Praze.

To vypadá, jako že to myslíš vážně, tak kdy jedeš? Kdy do toho jdeš?

Asi až moje přítelkyně dodělá maturitu. Povedlo se jí tam taky najít školu, která by ji zajímala, a plánujeme, že bychom tam šli spolu.