Jet k porodu byla výzva, a to jsem zažil až po pěti letech u záchranky, říká záchranář Radek Strnad

Radek Strnad chtěl původně studovat geografii a kartografii, ale na vysokou školu se tenkrát nedostal. „Říkal jsem si, co budu dělat. Někdo mi vyprávěl o záchranné škole, tak abych z toho studování nevypadl, jsem tam šel. Byly tam další různé kurzy včetně kurzů horské služby. Byla to taková vlastně netradiční škola, nemuselo se sedět v lavicích, a to se mi líbilo.“

Radek Strnad si pochvaluje špičkovou úroveň našich záchranářů. U záchranky je už 27 let, tak může pozorovat, jak se proměňuje chování společnosti. Podle něj se změnily hlavně požadavky lidí. „Dřív byli zodpovědnější, používali víc selský rozum. Chybí soudržnost, zájem. Je to všechno ukvapený. Dřív jsme měli 3 až 4 výjezdy za směnu. Teď je běžně 9 až 11 výjezdů za směnu. Když si spočítáte, že směna má 12 hodin a každý výjezd trvá přes hodinu, je to dost vyčerpávající. Kolikrát není ani čas se najíst nebo si dojít na záchod,“ popisuje průběh směny.

Zbytečné výjezdy a černý humor

Ve většině případů je zavolání záchranky bohužel bezdůvodné. „Rád bych chtěl říct, že je to naopak, ale většinou je to podcenění situace nebo nevědomost lidí o tom, kdy si můžou zavolat záchrannou službu a kdy zvládnout dojet k lékaři sami. Ale tak je nastavený systém. Když někdo zavolá na tísňovou linku, my vyjet musíme.“

I záchranáři jsou jen lidé a pro přežití některých situací jim pomáhá humor, leckdy i černý. „V tom se občas vyžíváme a ještě si ho upravíme. To, co nám přijde normální, někdy lidi v hospodě nechápou. Ale jinak jsme normální, občas drsnější. Naše hodnoty jsou někde jinde, umíme přijmout veselý i smutný jinak. Je to i naše obrana, abychom to mohli zvládnout. A musím říct, že one-man show některých záchranářů na základnách jsou občas exkluzivní.“

Ne všechny případy, ke kterým jezdí, dopadnou dobře. „Smrt je něco mimořádného, ale musíme to umět přijmout. Vždy bojujeme naplno. A když už ta smrt tam je, nepřepereme ji, tak s plným respektem a úctou k tomu člověku otvírám okno, ať ta duše vyletí ven a může putovat někam jinam.“

Opakem je, když na svět spěchá miminko a narodí se ještě v autě. „Nestává se to běžně. Na svůj první porod jsem čekal pět let. Byla to výzva, a zažil jsem to až po takovéhle době.“

Po jedné stopě

Jako záchranář s pořadem Po jedné stopě procestoval Afriku, kde strávil tři měsíce. „Původně jsem byl oslovenej, abych je proškolil v první pomoci. Nakonec řekli, že mě radši naučí něco s kamerou a přesvědčili mě, ať jedu s nimi. Bylo to velmi dynamické rozhodnutí. Během velmi krátké doby jsme se museli oočkovat. S Martinem Písaříkem jsme si tak paradoxně na jeho narozeniny přiťukli tyfem, který se pije ve štamprli. I takový komický věci se dějou,“ usmívá se.

„Situací, které nás tam vyděsily, byla spousta, ale poprali jsme se s tím a už je bereme s humorem. Afrika je svérázná, nabízí nebezpečí, ale i famózní a nádherná. Je to moje srdcová záležitost, láka mě víc než jakákoli jiná část světa. Zanechala toho ve mně hodně. Nebojte se tam jet. Není to o vylehávání v Egyptě, jeďte o kousek dál. Ale buďte opatrní.“

Víte, co v záchranářské mluvě znamenají troky, uši nebo tatra? Pamatuje si na první výjezd? Jaký je rozdíl pro záchranáře letecké záchranné služby? Jaké všechny funkce vykonával v Africe? Poslechněte si v pořadu Alex a host.

Alex Mynářová a Radek Strnad|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas