Když srovnáme nohu, tak dokážeme aspoň zčásti srovnat i zbytek těla, říká fyzioterapeut a podiatr Michal Joshua Frána

Ke svému oboru jste se dostal i díky nepříjemnosti s kolenem, protože jste sportoval, a pokud vím, tak to byla házená, která vás na chviličku vyřadila z toho běžného života.

V rámci dospívání a uklidnění mé osoby, abych byl ukázněn, tak jsem prostřídal mnoho sportovních aktivit, ať už týmových nebo netýmových. Jedna z těch, co mě držela delší dobu, tak byla právě hra házené. S tím, že v průběhu toho sportu člověk sčítal zranění. No a když jsem se posléze rozhodl, že bych s tou nohou už něco měl dělat, tak v té době už jsem studoval vysokou školu, právě obor fyzioterapie. A mezi prvním a druhým ročníkem jsem podstoupil zákrok na tom kolenu, kdy došlo k výměně vazu, následovaly potom nějaké rehabilitace, takže jsem byl spolužáky označen jako univerzální pacient. Těch 100 spolužáků se na mě v průběhu roku vystřídalo.

Povídali jsme si před vysíláním, že vaši pacienti mezi sebou mají věkový rozdíl i 100 let, od mimin až po skutečně stoleté lidi. Dokonce i špičkové sportovce, olympioniky. Je to náročné, když sáhnete třeba na stoletého člověka a potom na olympionika? Ten pohybový aparát musí být úplně jiný.

Ten pohybový aparát je jiný. V rámci toho, aby člověk nezakrněl, tak mě ta rozmanitost, ať už diagnóz nebo věku, vyhovuje, protože mě to drží určitým způsobem ve střehu. Když jsem začínal před mnoha lety na ambulanci, tak si člověk musel dávat pozor na to, že když to byl třeba třicetiletý muž, měl 140 kilo a střídala ho pětatřicetiletá žena, která měla 60, tak i přístup k tomu tělu mechanicky musel vycházet trošičku z nějaké empatie k té tělesné schránce. Takže tam už se člověk hned od začátku učil, že každá tělesná schránka má svoje.

Olda Burda a Michal Joshua Frána|foto:Markéta Vaňková, Český rozhlas

A posléze k tomu potom ještě přibyl věk, kdy jsem zjistil, že dokážu nabídnout nějakou terapii, ať už malým dětem, nebo potom i seniorům v rámci sto let a výš. Kdy třeba přijeli s pravnučkou nebo prapravnučkou, která v tu chvíli byla schopna je dovézt, že se o ně ta rodina dokázala postarat a nabídla jim možnost, jak občas říkám, nějakého tělesného servisu. Aby jim prostě ulevili v tom věku, těm jejich obtížím, tak to určitě pro mě bylo obohacující.

Každý z nás jsme originál i v průběhu věku, ale pak jsou určité univerzální věci, které dokážou pomoci velké skupině lidí. A o tom jsou třeba i vaše patenty. Máte jich, pokud jsem informován, několik. Mě třeba zaujalo, že pomáháte dětem, já jsem si to nazval jako „rovnátko pro dítě“, nebo alespoň tak to na mě působilo.

Já jsem si v průběhu času vyzkoušel spoustu fyzioterapeutických přístupů, ať už k dětem, nebo k dospělým. A v průběhu mého působení ve Spojených státech jsem měl možnost spolupracovat s místními hasiči. Tím, že floridský hasič je specifický kus hasiče, ať už má specializaci pro oceány, pro vodní kanály nebo vyřezávání z domů v rámci nějakých tragédií, tak s nimi ta práce byla specifická. Někteří z nich vyžadovali de facto stejnou péči jako to malé dítě. Takže jsem o tom konceptu začal přemýšlet trošičku v širším hledáčku a vymyslel jsem sadu cvičení s využitím jakoby balančních ploch, které se dají různě nastavovat, aby tam docházelo k maximálnímu využití té tělesné schránky.

A já vždycky říkám, že když srovnáme nohu, tak dokážeme srovnat aspoň zčásti i zbytek toho těla. Že i domy začínají na nějaké základní desce. Takže tohoto principu já se držím a aplikuji to jak na malé děti, kde byla prvotní poptávka, tak dneska už i na dospělé nebo vrcholové sportovce napříč světadíly.

Jak tato balanční pomůcka funguje? Co je nejlepší prevence problémů a jak správně vybrat obuv? Je vhodné chodit naboso? A zkoumá pohledem fyzioterapeuta i lidi, které potkává na ulici? Poslechněte si celý rozhovor.