LOLitky diváky opravdu zasáhly, říká režisérka Diana Šoltýsová. Na jeviště převedla traumatické zkušenosti svých přítelkyň

Na webu Městského divadla Mladá Boleslav, kde působíte, jste dostala otázku, jaká jste ve třech slovech. A vy jste odpověděla neústupná, hledající a citlivá. Která z těch vlastností je vám nejpohodlnější, ve které se cítíte nejvíc přirozeně?

Asi v té citlivosti, což občas nedávám úplně najevo, ale myslím si, že jsem velice citlivý a empatický člověk. Takže asi ta citlivost.

To musí být velká výhoda režisérky být citlivý člověk.

Určitě, možná kdyby tady se mnou seděl herec, tak vám řekne, že naopak jsem velice krutá a drsná, ale uvnitř citlivá jsem. Krutá občas bývám, protože říkám pravdu a ta pravda leckdy bolí. Tím, že mám ADHD, tak já úplně neumím být diplomatická, co se týká připomínek, takže umím být i krutá, ale myslím si, že ta pravda v divadle je velice důležitá. A může být i zraňující, ale zároveň je hrozně očistná.

Letos v lednu jste uvedla svoji první autorskou hru LOLitky. A ta se odehrává ve světě dětských pokojíčků a panenek, ale postupně se z nevinné hry vynořuje něco opravdu ošklivého. Impulsem přitom byly skutečné traumatické zkušenosti, se kterými se vám svěřily dvě blízké osoby. Proč jste v určité chvíli cítila, že z něčeho tak intimního musí vzniknout divadelní představení?

Minulé léto se mi svěřily dvě blízké přítelkyně a mě to absolutně paralyzovalo. Já jsem vůbec netušila, že si něčím takovým prošly a potřebovala jsem se z toho prostě vypsat. Samozřejmě, že jsem si nejdřív myslela, že to zůstane někde v šuplíku, ale znovu jsem se s nimi setkala a řekla jsem jim, že jsem napsala hru. A ony to kvitovaly a říkaly mi, že bych ji měla zrežírovat, pak mě překvapily a přišly na premiéru.

Diana Šoltýsová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Tam jsem poprvé zažila strašně zvláštní pocit, jako kdyby už to nebyla premiéra, ale nějaký manifest, že mám obrovskou zodpovědnost i za ně. Takže takovou trému, kterou jsem měla v den premiéry, jsem nezažila nikdy. Ale kupodivu to dopadlo velice dobře, i po tom představení většina diváků zůstávala v sále a myslím, že do dvou do rána se opravdu debatovalo o tématu. To se po premiéře málokdy stává. Všichni běží k rautu a někdy to po vás tak steče, že pak se začnete bavit úplně o jiných věcech. Ale ty LOLitky opravdu diváky zasáhly, a to pro mě bylo důležité.

Pomáhá vám použít umění jako takový filtr, jak se dostat od nějaké bolesti dál?

To rozhodně.

Co s člověkem udělá, když mu někdo, koho má blízko, svěří zkušenost se zneužíváním z dětství, opravdu ho to tak paralyzuje?

Když je to hodně blízký člověk, tak ano. A vlastně zjistíte, že ten blízký člověk držel v sobě několik let takové tajemství. Samozřejmě, že mi bylo i ctí, že jsem to byla já, že jsem byla já tou vrbou a k té osobě jsem najednou pocítila obrovský obdiv.

Když uvádíte představení, které je založeno na traumatických zkušenostech vašich blízkých, a ony na premiéru přijdou, tak v tu chvíli jsou vám nějaké reakce kritiků asi úplně jedno. Bylo pro vás primární, jak to budou vnímat ony?

To bylo primární a tím, že já, jak už jsem říkala, jsem leckdy krutá, že se snažím do té pravdy i do těch situací řezat bez nějakých příkras, tak jsem se i bála, že by od nich mohla třeba vzniknout nějaká reakce. Že by třeba mohly opustit sál nebo zakřičet. Vůbec jsem netušila, jak to přijmou a přijaly to skvěle. Vlastně mi poděkovaly, že jsem z nich udělala ty hlavní hrdinky. Když se rozsvítilo v sále, tak si okamžitě všichni stoupli a ony musely cítit tu ohromnou sílu, že vlastně diváci tleskají jim.

Založila také vlastní platformu Didi.art, v rámci které teď vzniklo i představení Chlípnice, o co jde? Režisérsky je podepsána také pod představením Holky Elky, které diváky zavede do prostředí modelingu, jaká důležitá témata otevírá? Kdy se vlastně z herečky začala stávat režisérka? A jaké projekty ji čekají? Poslechněte si celý rozhovor.