Masážní vana a perličková koupel aneb psí útulek tak trochu jinak
Patřím mezi milovníky psů, to se o mně ví. Moje francouzská buldočí parťačka Adéla už je regulérní členkou redakce. Když jsem tedy přemýšlela, kam vyrazit na další natáčení, řekla jsem si, proč nezkusit útulek. Za prvé jsem byla zvědavá, jak to v takovém útulku chodí a taky jsem chtěla zjistit, jak a čím můžeme jako lidé pomoct. A protože tím největším útulkem v Praze je ten v Troji – moje kroky vedly tam.
Musím přiznat, že jsem se předem trochu bála. Vím, jak některé útulky vypadají a často to není hezký pohled. Opuštěná, smutná a mnohdy nemocná zvířata v klecích - to sebere každýho, kdo má v sobě aspoň trošku citu.
U vchodu mě přivítal vedoucí útulku. Milý starší pán. Hned po pár minutách hovoru mi bylo jasné, že by pro zvířata dýchal. A že tam pro zvířata dýchají vlastně všichni. Ve své kanceláři mi uvařil kávu a začal vyprávět. Jak dlouho pro útulek pracuje, kolik mají pejsků, jak zvládli povodně a hlavně, co všechno dokážou lidi udělat, aby se zvířat zbavili. Emoce dojetí u mě střídaly emoce vzteku. Třeba, když mi líčil, jak lidé uklízejí byty a s nimi i stará zvířata. Jejich domácí mazlíček už není tolik při síle, není s ním taková zábava a navíc je s ním moc práce! Šup s ním do útulku. Příběhů bylo nepřeberné množství a jeho vyprávění by vydalo spíš na pěkně tlustou knihu. A to myslím v dobrém slova smyslu. Zkrátka jsem už chtěla vidět, jak ten jejich útulek vlastně vypadá. Vyrazili jsme na exkurzi.
„A tihle pejsci jsou nějak agresivní, že jsou sami v kleci takhle odděleně? „zeptala jsem se zvědavě, hned na začátku naší procházky po areálu.
„Ne, ne. Jsou hodný. Tady u nás má každej vlastní klec. „odpověděl se samozřejmým výrazem.
„Aha, tak to jsem nevěděla. Čekala jsem, že budou namačkaní jeden na druhým v tý jedný kleci. „ Pokračovala jsem a jak už je u mě zvykem, začala jsem se pomalu divit. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděla, jak velký to divení nakonec bude.
Po prohlídce veterinární ordinace, kde všechna zvířata musí doktor při přijímání prohlédnout, jsme pokračovali do samotné psí haly. Už od vchodu se na nás usmívalo ze svých dočasných obýváků hned několik psích sirotků. Svoji radost z naší přítomnosti dávali jasně najevo. Všechny bych si je hned vzala. Čeho si nešlo nevšimnout, byla čistota. V každé kleci čistá deka, miska na vodu a granule. Začala jsem si říkat, že moje předchozí obavy z návštěvy útulku byly asi trochu zbytečné.
Psí wellness
Po prohlídce psí haly s poloprázdným pytlíkem piškotů jsme doputovali do přilehlé budovy, která slouží jako částečné zázemí pro zaměstnance.
„A tady máme koupelnu“ vypadlo z něj. Načež si na dveřích všimnu nápisu KOUPELNA, vedle kterého byl ještě obrázek koupajícího se mopsíka s pěnou na hlavě.
„Tady koupeme všechny naše pejsky. Ta vana se dá nastavit na potřebnou vejšku. A když má ten pejsek nějakej pohybovej problém, nebo tak – uděláme mu lázeň. Umí to i perličkovou masáž.“
V tuhle chvíli jsem trošku zapomněla, že jsem tam pracovně a že bych se měla třeba na něco zeptat. Byla jsem ale tak překvapená, že ze mě nevypadlo nic.
„No a tady naproti je prádelna. Všechny deky pejskům pravidelně z klecí vyměňujeme za čistý. To se všechno pere tady v těch velkejch pračkách. Máme i sušičku.“
Zkrátka a dobře, shrnuto a podtrženo. Do útulku v Troji posílám velký pozdrav a dík za všechnu tu náročnou práci, kterou odvádí. A že to mnohdy není veselý, protože u nich končí často týraná, nemocná nebo odložená zvířata. A jestli budu v příštím životě pes a někde se zatoulám, přeju si skončit tady. V psí lázni a s lidmi, kteří se o mě skvěle postarají.
Vaše Sabina <3
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
