Muž, který se nehodil. Klaďas i záporák Miroslav Macháček

„Otec měl panovačnou povahu. Byl sobecký, prchlivý a tvrdohlavý. Vzbuzoval velký respekt. Já jsem se ho vyloženě bál… Pravým opakem byla matka. Laskavá, tolerantní, hodná, všeodpouštějící bytost, plná citu, něhy a fantazie. Měla přirozenou inteligenci a milovala divadlo, poezii, hudbu a umění vůbec,“ zapsal si Miroslav Macháček do deníku v roce 1975. Pro pochopení jeho složité povahy výmluvná slova.

„Můj vstup do školy byl poznamenán velkými pocity méněcennosti,“ napsal si Macháček. Nastoupil na konzervatoř ve třiadvaceti coby vyučený strojní zámečník se čtyřmi třídami měšťanky. Prošel hodinami významných umělců – Zdeňka Štěpánka, Jaroslava Průchy, Jarmily Kronbauerové, jeho hlavním profesorem byl Miloš Nedbal. Konzervatoř absolvoval v roce 1948 se samými výbornými.

Herci na Miroslava Macháčka vzpomínají jako na strhující osobnost, ze které sálal zápal pro věc|foto:Profimedia

Jako herec i režisér začínal v Pardubicích, po dvou letech nastala léta putování – nejprve pražské Realistické divadlo, odkud byl na konci druhé sezony vyhozen pro nepřátelskou činnost. Byl začátek padesátých let, doba budování i očisty divadla. Realistické divadlo se chopilo metody Stanislavského, s níž oba tamější režiséři – Miroslav Macháček a Karel Palouš – vytvářeli své inscenace. Teatrologové tvrdí, že Macháčkovy režie byly proti těm Paloušovým drsnější, s postavami prudších temperamentů a obnaženějších nervů… Nediplomatická kritika na adresu ředitele Palouše vyvolala obvinění z vytváření druhého centra v divadle, ba dokonce ze spojení se západními imperialisty. To kolegové posléze odvolali, ale cejch tu byl. Žádné divadlo nemělo pro Macháčka místo. Ozvaly se jen České Budějovice, kam se přestěhoval s manželkou a malou dcerou Kateřinou. Posléze se tam stal uměleckým šéfem. Následovala Městská divadla pražská, Činoherní klub a Národní divadlo, kam přišel na popud režiséra Jaromíra Pleskota v roce 1959, když Otomar Krejča hledal dalšího osobitého režiséra.

Žádné divadlo nemělo pro Macháčka místo. Ozvaly se jen České Budějovice.

V roce 1958 vstoupil do KSČ, z níž v roce 1969 vystoupil. Následovalo vyškrtnutí a v roce 1972 vyloučení. To ovšem byla nesmytelná skvrna. „Jako režisér Národního divadla jsem patřil k nomenklaturním kádrům a mezi nimi nesměl být pracovník vyloučený ze strany. Zhroutil jsem se,“ píše Macháček ve svém deníku.

Jít herci na živé maso

Herci na něj vzpomínají jako na strhující osobnost, ze které sálal zápal pro věc. První čtenou zkoušku například nikdy nečetli herci, ale celou ji předehrál Macháček. O práci s nimi měl svou představu: „Atakuju herce, dostávám se jim na živý maso. Zajímavé, že čím větší herec, tím víc mu to bylo vhod.“ Avšak stále o sobě jako o tvůrci pochyboval: „Pokaždé když začínám novou práci, připadám si jako malé dítě. Vůbec si nevěřím a připadá mi neuvěřitelné, že všechna ta písmenka sestavená do dialogů musím přeměnit v divadlo, na které budou chodit lidi. Nebo pomyšlení, že musím předstoupit před herce a získat je pro své plány a sny. Pořád čekám, že jednoho dne přijde nějaký vážný pán, poklepe mi na rameno a řekne: ,Příteli, ježišmarjá, co to děláte? Jděte pryč!‘“

V Národním neslo Macháčkův rukopis mnoho nezapomenutelných inscenací. Zmiňme se o třech. V šedesátém osmém měli premiéru Dürrenmattovi Novokřtěnci. Když se autor dozvěděl, jakým zajímavým způsobem pražský režisér jeho hru uchopil, přijel se na ni podívat. Vážený dramatik pak dal najevo, že to je první inscenace této jeho hry podle jeho představ.

Miroslav Macháček a Josef Somr v inscenaci Višňový sad, 1969|foto:Miloň Novotný, Činoherní klub

Premiéra Shakespearova Jindřicha V. se uskutečnila v únoru roku 1971. Měla to být hra se silným protiválečným akcentem, ovšem diváci viděli v textu a situacích jiné souvislosti. O velkolepou inscenaci projevili zájem i v Evropě – nejprve se měla odehrát na festivalu ve Florencii, pak mělo následovat tříměsíční evropské turné. Všechno bylo jinak. Představení bylo posouzeno jako záměrně protisocialistické, turné bylo zrušeno a Macháčkovi byla zakázána veškerá činnost v divadle, ve filmu, v televizi i v rozhlase. „Macháček neměl nějaký průkazný politický hřích, Macháček se prostě nehodil,“ řekl v televizním dokumentu Trojka z mravů herec Martin Štěpánek.

Význam detailu

Hamlet s Františkem Němcem na úsporné scéně Josefa Svobody byl výpovědí tehdejší generace naší první scény. Premiéru měl v dubnu 1982. „Pokud se i nás dotkne nezáměrná a neutuchající palčivost plná bolesti i krutost každého životního poslání, může se nám podařit zůstat na Elsinoru, a přitom vytvořit skutečně ,našeho‘ Hamleta,“ píše Macháček ve svých poznámkách k Hamletovi. V tomto představení se dokonalým způsobem protnuly všechny složky: režijní, herecká, scénografická i hudební.

Macháček se strašně rozezlil. Přitom šlo o maličkost, která v celé tříhodinové inscenaci nebyla vůbec důležitá.

Na spolupráci s režisérem vzpomínal v Týdeníku Rozhlas v roce 2016 skladatel Milan Svoboda: „Zkoušení Hamleta bylo tak silné, že jsem byl na všech zkouškách – od první čtené po generálku. Například scéna příjezdu herců byla celá postavená na živé muzice. A Macháček předpokládal, že mu tu scénu dodělám. To byla velká odpovědnost. Museli jsme pracovat do nejmenších detailů. Ve výstupu šílené Ofélie – to byl popěvek, pár veršů – kytarista brnknul akord, aby jí dal tón… a Macháček se ozve: ,Proč toho na tu kytaru hraje tolik!‘ Vysvětloval jsem mu, že tam je ten akord potřeba, ale Miroslav Macháček si trval na svém: ,To je moc. Chci tam jen dva tóny.‘ Já jsem se zasekl, že tam musí být tři tóny, a Macháček se strašně rozezlil. Přitom šlo o maličkost, která v celé té tříhodinové inscenaci nebyla vůbec důležitá. Tehdy u Macháčka jsem se naučil, jaký obrovský význam má detail.“

Hlas, co hladil i syčel

Miroslav Macháček nebyl jen tvůrcem divadelních představení. Často se sám odevzdával do rukou režisérů, a to na divadle, ve filmu i v televizi. Jako herce ho charakterizují nervní gesto a vznětlivost, laskavé oči v tváři, která se uměla sevřít do šklebu, hlas, jenž hladil i syčel, provokoval. Vnitřní napětí hlasově vtělil i do komentáře k filmu Věry Chytilové Praha, neklidné srdce Evropy, jeho herecký rejstřík zachycují například snímky Ďáblova past, …a pátý jezdec je Strach, Ikarie XB 1, Vlčí bouda, Skalpel, prosím nebo Dobří holubi se vracejí.

Z divadelních rolí zmiňme jen tři z jeho posledních let – stárnoucí Casanova ve stejnojmenné hře z roku 1985 (partnerkou mu byla Emma Černá), Téma Dostojevskij ve Viole (s Janem Kačerem a Janou Hlaváčovou v režii Evalda Schorma) a role, v níž pronesl svá poslední slova na jevišti – Serebrjakov v Čechovově Strýčkovi Váňovi v režii Ivana Rajmonta.

Skoupý na herecké příležitosti byl k Macháčkovi rozhlas. Účinkoval například v rozhlasových hrách – Stoppardově Albertovu mostu v roce 1968 (režie Josef Červinka) a Lesní písni Lesji Ukrajinky z roku 1981 (režie Karel Weinlich).

Miroslav Macháček ve filmu Ikarie XB 1|foto: Filmové studio Barrandov

Podle herce Jana Vlasáka je Miroslav Macháček jedním z největších českých herců, kterého obdivoval už jako student: „Chodil jsem na něj do Činoherního klubu i do Národního, byl to oslňující muž a herec, který mohl zahrát jakoukoli roli. Pro mě to bylo vždycky stoprocentní naplnění toho, jak to má vypadat. Nevím, jak to dělal, ale mohl hrát záporáka i klaďáka, a všechno bylo geniální.“

„Od premiéry Hamleta v roce 1982, v době plné umělecké zralosti, pět sezon nerežíroval. Tehdy se moc trápil. Byl nabitý nápady, které nemohl realizovat. Doma sedával u psacího stolu a ze zoufalství tloukl hlavou o zeď,“ píše v knize Téma Macháček jeho dcera Kateřina.

Hodně pil, byl nesnesitelný, urážel lidi, hádal se s nejbližšími. A hlavně trpěl.

Hodně pil, byl nesnesitelný, urážel lidi, hádal se s nejbližšími. A hlavně trpěl. Nejen jeho deprese pramenící z bezvýchodnosti, ale i fakt, že bylo třeba, aby Macháček na čas sešel malým mocným z očí, vyústily v jeho hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Bohnicích. „Se silonovou taštičkou sešel dolů po Václaváku, vešel do sámošky, odkud vyšel se zmraženým kuřetem bez zaplacení. Bylo to hodnoceno jako krádež,“ líčila jeho tehdejší partnerka Jana Břežková. To se v Národním divadle velmi hodilo. Macháčkova situace se stala neudržitelnou a přátelé z řad psychiatrů pomohli… Stále nezodpovězenou otázkou je komu – umělci, nebo mocným?

Tati, kdo jsi?

V Bohnicích si Macháček psal deník. Ten při pořádání pozůstalosti objevila jeho dcera, herečka Kateřina Macháčková, a v roce 1995 jej uveřejnila pod názvem Zápisky z blázince. Je to působivá kniha vypovídající nejen o duševních útrapách člověka, ale i dusivé atmosféře sedmdesátých let. Letos v květnu vyjde pokračování Zápisků. Jejich první kniha totiž končí nedořečeně. Poslední záznam je z 13. května, následuje poznámka: „30. června byl pacient Macháček propuštěn.“ Že by šest týdnů nic nenapsal? Vysvětlení přinesl až náhodný objev pokračování deníků.

Macháček neměl nějaký průkazný politický hřích, Macháček se prostě nehodil.|foto:archiv rodiny Macháčkovy

Druhý díl Zápisků bude pokřtěn 8. května v Nymburce na Týdnu s Miroslavem Macháčkem, který na počest svého rodáka uspořádá Nymburské kulturní centrum od 2. do 8. května. Tímto křtem program věnovaný Macháčkovi nekončí. Vedle promítání jeho filmů a besed s lidmi, kteří byli umělci blízcí, představí vydavatelství Tebenas audioknihu prvního dílu Zápisků z blázince, kterou načetl herec Jan Vlasák. Ten se s Macháčkem potkal v devadesátém roce v Národním divadle: „Otravoval jsem ho, jestli bych s ním nemohl něco dělat. A on mi odpověděl: ,Já bych rád, hochu, ale už to nestihnu.‘“ V následujícím roce Miroslav Macháček zemřel.

Známá herečka s otcem nevyrůstala, zůstala po rozvodu rodičů s matkou. Přesto se jejich cesty občas zkřížily. „K tátovi jsem získala bližší vztah, až když umřel. Uspořádávala jsem pozůstalost a dostala se k deníku Zápisky z blázince. Tam jsem se s ním nějak sblížila. Nikdy jsem například nevěděla, jaký měl ke mně vztah. V pozůstalosti jsem pak našla všechny moje fotografie, dopisy, kritiky, zprávy o synovi, dceři.  Zjistila jsem, že měl ke mně úplně jiný vztah, než jaký jsem si dovedla představit. Hluboký, blízký. On se ale za rodinné vazby styděl,“ uznává komplikovanou povahu svého otce Kateřina Macháčková a pokračuje: „Knížky Téma Macháček a Zápisky z blázince jsem připravovala i proto, že jsem se chtěla dozvědět, jaký měl můj táta ke mně vztah.“

Miroslav Macháček vzbuzoval řadu různých emocí. Lhostejnost však mezi nimi chyběla.