Nejsem hvězda nebo mistr. Jsem kluk z ulice, který si padesát let chodí zahrát rock’n’roll, říká frontman Katapultu Olda Říha

Když jste hráli teď ten poslední koncert před pauzou v Lysé nad Labem, jaký pocit tam převažoval? Byla to nostalgie? Byla to možná trošku úleva po padesáti letech intenzivního fungování, nebo chuť dát si za týden další koncert. Co tam bylo?

Nic takového, co jste řekl, jsem necítil. To bych musel trošku rychle popsat, že já sice žiju z nostalgie, já skládám písničky, hraju je, rád žiju v té době, kdy byl analogový zvuk, kdy byl analogový svět. A přes všechny ty problémy jsme všichni drželi při sobě. To znamená, já žiju v tomhle prostoru, který se snažím si podržet. A všechny ty koncerty, který hraju, už nehraju s tou nostalgií, já hraju tady a teď. Snažím se ten výraz a pravdivost těch hitů vrazit do tohohle matrixu, do toho digitálního světa, kdy všichni drží svůj telefon a vůbec nevnímají, co se děje na ulici.

A tento můj přístup mi pomáhá, že ty lidi dole zapomenou na ty chytrý telefony, pár lidí si natáčí a jinak si s námi zpívají, tančí, pláčou, veselí se, líbají se. A o tom je ta nostalgie, tak to kdysi bylo. Katapult nesl lidem probuzení, naději, Půlnoční závodní dráha a Lesní manekýn, tím to všechno začalo, žádný kecy, příběhy ze života. A mně se to dodneška vrací. 

To, co jsem teď popsal, je můj život. Až jsme skončili druhý den ráno, tak pak mi teprve došlo, co jsem dokázal. Jinak jsem hrál jako kluk z ulice, dělník rock’n’rollu. A teď mi došlo, je to vůbec možný, co jsem vlastně dokázal? Tomu se říká těžká pokora. Já nejsem hvězda nebo mistr, já jsem fakt kluk z ulice.

Olda Říha|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Vy jste se s Katapultem vždycky snažili, aby ta show na tom pódiu jste byli vy a ne různé ohňostroje a obří obrazovky. Jak zmiňujete tu digitální dobu, kdy má každý v ruce telefon, tak jste se snažili vlastně jít proti tomu i ve chvílích těch koncertů.

Já si jdu zahrát, já si chci zahrát. Já se musím první dojmout, první se musím prostě dostat do toho ajfru, pak mi to ty lidi vrací. Já je musím vidět, oni musí vidět mě. A proto jdu těmi nejprostšími prostředky k největšímu úspěchu. Nechci žádný efekty, nechci nic. Chci divadelně rozsvítit celý jeviště, abych mohl tu pravdu, co lidem chci říct, dát. A oni mi ji potom vrátí. Když vidím, jak to někdy bliká, bouchá, šílený, tak já vždycky říkám třeba osvětlovačům - rozsviť tam žárovku a jděte všichni pryč.

O tom to je. Klasický rock’n’roll v mém podání, tak jak vznikl, já furt tu lajnu držím a pro tento svět já žiju. Jde jenom o tu muziku, zahrát si, smát se, těšit se.

Jaký je příběh písně Až? Jaký vzkaz už kdysi vyslal hudebním kritikům? Jaké vzpomínky má spojené s karlínskou rozhlasovou budovou? A co musí text písně mít, aby fungoval? Poslechněte si celý rozhovor.