Některá představení ve mně zůstanou týdny. A ty zvu na Tanec Praha, přibližuje ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová

Dlouhodobě mluvíte o tanci jako o způsobu myšlení. Co podle vás tanec umí o světě říct lépe než slova?

Já myslím, že řeč těla je něco, kde se nedá lhát. Prostě tělo vás prozradí. A tanečníci, kteří mají dokonalý technický základ, tak používají tu techniku k té svobodě projevu a každý ten projev je úplně individuální. A to mě na tom fascinuje. Můžete mít soubor neuvěřitelných deseti tanečníků, jako to má třeba Christos Papadopoulos, který bude zakončovat letošní festival. Ale každý je silná individualita, přesto hrají vlastně unisono. Cítí jeden druhého, jsou na sebe neuvěřitelně napojeni a vy každého pozorujete zvlášť a nestačíte se divit. Kdybych to viděla čtyřikrát, tak tam vždycky objevím něco dalšího.

Vy jste v minulosti někde říkala, že vybírat program je velká dřina, protože musíte vidět stovky děl a ne všechno vás nadchne. Zajímá mě, co je taková ta červená vlajka u představení? Když na něj koukáte a říkáte si, že je to efektní, ale něco tam chybí. To na Tanec Praha prostě nepřivezu.

To jste vystihl. Já to mám dost často, že něco vidím, vidím tam kvalitu třeba těch tanečníků, tu snahu udělat z toho celistvý tvar, ale něco tomu chybí. A strašně těžko se to definuje. Já prostě musím být přesvědčená, že to, co jsem teď zažila, je zážitek, který ve mně ještě zůstane týden, čtrnáct dnů, někdy i roky. A tím pádem, když si to takto usadím v sobě, tak si řeknu - jo, tohle se mi pořád vrací, to je ono. A dělám to intuitivně, vůbec se nesnažím si to racionalizovat.

Yvona Kreuzmannová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Není tam tedy žádné pravidlo?

Ne, protože to je umění. To je právě totálně iracionální, což je na tom nádherné. Teď se mi to stalo třeba na Africkém bienále, 25 představení během týdne. Co mi utkvělo v hlavě? A vím to přesně, jsou to dvě, tři věci, na které nemůžu zapomenout. Je to třeba zrovna Zora Snake, ale jsou to třeba i zajímaví Senegalci nebo někdo další. A když to bude ještě za čtrnáct dnů takto fungovat, tak to určitě pozvu.

Takže to ve vás musí rezonovat..

Musí to ve mně rezonovat, musí to ke mně promluvit, musí to být jistota, protože ono to není jenom tak pozvat někoho z Afriky, z Koreje, z Brazílie. Stojí to strašně energie, a když do toho chcete tolik investovat, tak musíte mít jistotu, že to stojí za to.

Jak skládala letošní program a co všechno se v něm objeví? Stíhá pak během festivalu všechna představení vidět? Co si připravili pro nejmenší diváky? Může tanec pomáhat psychické pohodě? A proč je přesvědčená o tom, že tanec je nejen umění, ale i společenská potřeba? Poslechněte si celý rozhovor.