Nový projekt v Hudebním divadle Karlín bude o hledání vnitřního dítěte, prozrazuje scenáristka a režisérka Kateřina Pixa Průšová

Ty jsi založila spolu s Dominickem Rossem divadelní soubor TAK i TAK, v rámci něj jste před několika lety uvedli představení Hra střepů. Otevíralo témata vztahů, drog, závislostí, samoty, křehké lidské mysli. Proč jsi měla potřebu jít zrovna do tak citlivého a temného materiálu? Je to osvěta?

Samozřejmě je to ten úmysl, že by se lidi neměli bát mluvit o tom, co cítí, co zažívají, čím si procházejí a ukázat jim to, že v tom nejsou sami. Ale já sama chápu, jak strašně těžký to je. A nedělala jsem to. Já jsem se nedokázala svěřit ani bavit o svých emocích. Teď se to učím, protože tím, že jsem to nedělala, tak mě to zahnalo do nehezkého období, takže to vlastně trochu vznikalo i v něm. A tak trošku jsem do každé té postavy dala kousek sebe, jako kdybych si vytvořila taková svoje alter ega, ze kterých jsem poskládala ten příběh.

A zároveň jsem se snažila pracovat s tím, že žádná postava není černobílá, buď jenom zlá, nebo jenom hodná. Tak to není ani v reálném životě. A člověk se nějak chová, něco ho k tomu žene, nikdy to není jen tak. Musíme se koukat na celý příběh toho člověka.

Hrajeme to právě i pro dětské domovy, potom máme besedu buď se školami, nebo s dětskými domovy, kde rozebíráme ta témata. A je hrozně super mít tu zpětnou vazbu, ať už je pozitivní, nebo negativní, tak mě to hrozně nabíjí a posouvá dál. A i nám pak třeba přišly obrázky dětí z dětských domovů, jak děkují. Nebo děkovné e-maily, že prostě i holky největší drsoňky se rozplakaly a tak, což mi pak dává tu naději, že to má smysl. 

Vojtěch Přívětivý a Kateřina Pixa Průšová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Čímž zároveň vlastně odpovídáme na takovou moji otázku, která nezazněla, ale Hru střepů tedy vracíte zpátky a znovu uvádíte.

Budeme. Teď, co jsem byla v Anglii, tak jsme ji přerušili a právě máme už nějaké poptávky od škol, což je zase hrozně motivující. Já už jsem myslela, že to třeba ani vracet nebudeme. Takže za nějaký rok bychom to měli vracet.

Předpokládám, že se vracíš nejspíš i k dalším projektům, které jsi dělala předtím, než jsi odjela.

Jo, já jsem se nakonec vrátila o měsíc dřív kvůli projektu, který máme rozdělaný. A já jsem si bláhově myslela, jak zvládnu spoustu příprav na dálku, a ono to úplně nejde. Ten projekt je pod Hudebním divadlem Karlín na Malé scéně. Ale vlastně já jsem psala scénář, budu to režírovat a Dominick Ross se mnou píše texty k písničkám, takže svým způsobem je to naše dílo, ale oficiálně producentem je Karlín.

Je to o hledání vnitřního dítěte, kdy ve středním věku jsi ztracený, hledáš sám sebe a vlastně stal jsi se vážným člověkem, kterého jsi jako malé dítě neměl rád a nechápal jsi ho. Je to zpracování knížky. Co by sis tipnul?

Je to Malý princ?

Je to Malý princ. A já se na to hrozně těším, je to moje srdcovka. Mám i tetování bedýnky s beránkem.

Proč se jim nedaří zatím najít představitele Malého prince? Kdo dělá k projektu hudbu? A kdy by mohla být premiéra? Jak vzpomíná na své dětství v muzikálech? Co se dnes ona sama snaží naučit malé herce? Jaké to je vyrůstat v umělecké rodině? Proč byl odjezd do Anglie útěk? A jak zahraniční zkušenost hodnotí? Poslechněte si celý rozhovor.