Petr Marek: Improvizaci bych nejraději věnoval 100 % života. Jenže občas je taky třeba být někde v domluvenou dobu

Během pandemie koronaviru se naučil chodit brzo spát a ráno brzo vstávat – pro hudebníka, kterému koncerty končí většinou hluboko po půlnoci, věc nevídaná. Zároveň jej jeho studenti z Katedry režie pražské FAMU vyhodnotili jako jednoho ze tří pedagogů nejlépe adaptovaných na on-line výuku. Některé její aspekty vyloženě oceňuje: domácí porady zjednodušovaly komunikaci s lidmi, kteří mají v reálném životě mezi sebou problém, při přijímacích zkouškách zase viděl uchazeče v jejich přirozeném prostředí. „Měli jsme je tak vlastně blíž než obvykle, viděli jsme například, co má kdo v pokoji za sebou. Správný režisér by si to asi naaranžoval, upřímný člověk by to nechal být,“ konstatuje. On sám by tam prý dal „nějakou blbost“, což se ostatně během on-line výuky stalo. „Našel jsem pletací jehlici a asi minutu pletl, i když to neumím. Nikdo ani nemrkl, strašně se mi to líbilo.“

MIDI LIDI 2021 BLIZKO|foto:foto Grolich & Grolichova

Improvizace je svorníkem všech Markových aktivit: jako režisér často pracuje s neherci, reakce na daný okamžik je vlastní i jeho divadelnímu projektu Radio Ivo, improvizací vyplňuje technické pauzy na koncertech skupiny Midi Lidi. Kdyby to šlo, věnoval by jí sto procent života. „Od kamarádů jsem už dostal deníček, protože někdy je prostě potřeba být v daný čas na určitém místě. Mezi kamarády jsem známý tím, že si nechci dávat sraz dřív než tři hodiny předem. Takové dva dny dopředu je to na mě už vyloženě násilí.“

Někdy to může být prostě jenom krásné

Fascinace filmem provází Petra Marka odmala, okouzlila ho už osmimilimetrová kamera jeho dědečka. V šesti letech viděl Zvíře s Jeanem-Paulem Belmondem, což v něm vyvolalo touhu vidět i ostatní dostupné filmy. „Chodil jsem do kina třikrát týdně na všechno, co šlo, a sám jsem chtěl filmy z magického očarování dělat.“ Lidem, kteří by si přáli poznat jeho poetiku, doporučuje autorský Film Petra. „Natočil jsem ho asi ve dvaadvaceti letech, vznikl ve VHS kameře bez stříhání, pouze přitáčením dalších kousků. Je tam dostatek mojí osobní zpovědi, zapojení maminky, hudební vsuvky a hororově komediální blbost,“ vypočítává.

Čtěte také

Sedmé nebe s Načevou a Petrem Markem: Puberta hudby v podání Cocteau Twins, Orbital, Coil a dalších

Mezi jeho tuzemské režisérské lásky patří Věra Chytilová, Jan Němec a Karel Vachek. Chytilové věčná otázka „proč“? je podle něj klíčová, svým studentům se ale během přednášek snaží vysvětlit, že jedna zaručená cesta k dosažení cíle neexistuje. „Některé věci mohou být ve filmu prostě jen proto, že jsou krásné, libé nebo nádherně debilní. Pamatuju si, že kdy jsem tohle řekl, polovina studentů zbystřila a polovina si oddychla.“ 

Se skupinou Midi Lidi vydal na začátku června hned dvě desky – Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád a Heal the world, konečně. Dlouhé, výpravné texty je možné brát jako Markův návod na život v lásce, míru a souznění, prostor tu tentokrát ale dostalo také lyžování a nedávno pořízený lesní srub. „Dřevěné obložení je v mé hlavě spojeno s krásou rodinné pohody. Když jsem byl před několika lety ve srubu kamarádky ze skupiny Metastavy, uvědomil jsem si, že si potřebuju takovou chatičku alespoň pronajmout.“ Jedno ze dvou alb uvádí citát Markova oblíbeného spisovatele Hermanna Hesseho. I o tom, proč během posledních šesti let přečetl stohy jeho textů, ve Vizitce mluvil. „Hesse má rád svět. Popisuje rozpor mezi duší a tělem, kdy člověk nebude kompletní, pokud nezkusí udělat i něco špatného. O tom, že k duchovní cestě patří i bahno, jsou všechny jeho knihy.“