Pořád jsem do herectví zamilovaná. Když si ho vybrala i dcera, podpořila jsem ji, usmívá se Lenka Zbranková

V dětství jste milovala tanec, takže by člověk řekl, že z vás bude baletka nebo něco na ten způsob. A najednou herečka. Jak se to stalo?

Ten tanec jsem milovala, celkově ten pohyb mě vždycky bavil. Ale to herectví, to si vybavuji, když mi byly 4 roky, tak jsme ve školce hráli Sněhurku. Já jsem tenkrát byla ostříhaná na kluka a stejně jsem tu Sněhurku hrála, protože někde vnitřně nebyla jiná možnost. A to si fakt vybavuji, že jsem si tenkrát říkala - jo, toto by mě taky bavilo, budu herečka, protože princezny a všechno to dobře dopadne. Takto naivní to bylo.

Ve čtyřech letech už jste měla jasno? To se nestane každému.

Asi ne. Já jsem teda opravdu měla jasno a ten pohyb k tomu byl taková třešinka. Já jsem totiž tancovala hodně. Vsetínští si mysleli, že ze mne bude tanečnice. A když jsem pak řekla, že jsem se dostala na konzervatoř, tak byli velice překvapeni, že to není taneční, ale že to je herecká.

Teď pojďme k té konzervatoři, protože vy jste naznačila, že to nebylo až tak úplně jednoduché. Proč se to povedlo až na třetí pokus?

Mě nikdy nikdo nepřipravoval na tu školu, když jsem šla poprvé, tak to si myslím, že museli koukat, co to tam přišlo. Podruhé už jsem trošku věděla víc, ale nevzali mě. Pak přišla sametová revoluce, já jsem se přihlásila potřetí a už to klaplo. A to už jsem byla ostřílená, už jsem věděla, jak a co dělat. Nebylo to ani proto, že bych neměla nějaké lidi, co by mě připravovali nebo co by mě tam udělali nějakou cestičku. Prostě jsem dva roky byla úplně špatná.

Honza Chlaň a Lenka Zbranková|foto:Tereza Čistotová, Český rozhlas

Máte dceru Elišku, která evidentně chce jít ve šlépějích své mamky. Když děti dorostou do nějakého věku, kdy se rozhodují, co budou dělat dál, tak je spousta herců od toho povolání odrazuje. Jak jste to měla vy?

Já jsem byla asi to mizivé procento, které říkalo, že mě to pořád nesmírně baví. A Eliška v tom vyrůstala, takže ona ví, co to všechno obnáší, jak je to náročné kolikrát i časově, fyzicky. Někdy vás režiséři pořád obsazují, a pak máte na té volné noze i propady. Já jsem třeba v jednu chvíli, v tom roce 2011, musela chodit uklízet, abych nás uživila, protože v divadle zkoušíte dva měsíce zdarma, pak jste placena až od těch představení. A ty propady byly takové, že jsem musela prostě tu rodinu nějak uživit. Ale pořád mě to baví. Já jsem zamilovaná do toho povolání. Takže když mi Eliška řekla - chci být herečka, chci do toho jít, tak jsem říkala, že jasně, vždyť víš, že to je super práce a víš, co to obnáší. Takže já jsem ji v tom podpořila.

Aktuálně hrajete v Divadle v Řeznické v představení Ex, o co jde?

Je to hra Mariuse von Mayenburga, je to současná konverzačka o vztahu dvou manželů, ke kterým večer přijde manželova ex. To nejsem já, tu hraje Zuzka Zlatohlávková, já jsem manželka. Je to nádherná věc, velmi krásná v tom, že se přelívá. Ten divák může jít pokaždé s jinou figurou, protože každá figura si něco nese a každá figura je nějak nesympatická. 

V Divadle v Řeznické hraje ještě v dalším představení Chaos, čím je neobvyklé? Na co dalšího by pozvala? Když šla na konzervatoř, tak si namalovala klaviaturu a trénovala na ní, proč? A proč je dnes vděčná, že dostala výpověď v kladenském divadle? Poslechněte si celý rozhovor.