První stránka rozhoduje a většina autorů ji totálně podceňuje, míní nakladatelka Markéta Dočekalová

Markéto, my se známe delší čas, ale když jsem se díval na to, že ty jsi vlastně autorkou 1500 různých scénářů, do toho učíš tvůrčí psaní, píšeš knížky, fejetony, blogy. Tak jsem si říkal, že ty jsi takový Johann Sebastian Bach současné doby v jiném oboru, protože vědci se dohadují, jak to vůbec za život mohl stihnout. Jak je to s tebou? Stíháš?

Já bych řekla, že to je takový můj velký životní problém, zdvižený prst a měla bych spíš dostat za vyučenou od někoho, protože jestli něco neumím a příliš mi to nejde, tak říkat ne a vybírat si, dělat takové prioritizování. A zrovna momentálně teď mám takové období, kdy bych nutně potřebovala, aby ten den měl buď víc hodin, než kolik má, anebo si opravdu říct, tak holka zlatá, a teď něco musíš prostě ukončit.

Jenomže do všeho člověk dá nějakou energii, a pak s tím nechce končit. Takže nestíhám, opravdu nestíhám a jsem velmi hrubě nespokojená s tím, co stíhám. Takže musím říct, že to jsi narazil hřebíček na hlavičku, to se mi nedaří.

Shodou okolností jsem dneska četl tvůj nový blog Z deníku nakladatelky: když se rukopisy hromadí. A tam je nádherný nadpis. První stránka rozhoduje a většina autorů ji totálně podceňuje. Myslíš si, že talent je víc než rutina v tomto řemesle, nebo naopak ta rutina je potřeba? Samozřejmě s určitou dávkou talentu.

To je hrozně obtížná otázka. Talent je potřeba. Bez špetky talentu to nejde. Ale já jsem poznala za těch víc jak 20 let, co se tomu oboru věnuji, poměrně dost silně talentovaných autorů, které smetla doba, prostě nejsou. Nikdy z nich nic nevyšlo, protože jim chyběla výdrž, píle, taková ta chuť něco dokázat. To je v tom psaní strašně důležitý.

Markéta Dočekalová a Olda Burda|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Takže se běžně setkávám s tím, že mám dva autory. Jeden je víc talentovaný, ale není tak pilný, a druhý má o špetku méně toho talentu. Ale podotýkám, pořád to znamená, že nějaký talent má a je nesmírně pracovitý. A já už dneska vím, že ten má mnohem větší šanci, protože ta pracovitost v tom psaní dělá hrozně moc.

To je jako když to přirovnám k vaření. Když pečeš svoji první bábovku nebo vaříš svůj první guláš, tak se ti asi povede třeba podle toho receptu. Čím častěji to vaříš, tím víc tě ale napadají nové nápady. Možná kdybych to trošku ještě okořenila tímto. Nebo možná když tu bábovku nebudu péct půl hodiny, ale o 5 minut méně. Nebo když tam přidám či uberu, tak bude šťavnatější. A teď to zkoušíš. A čím víc těch bábovek napečeš nebo těch gulášů navaříš, tím jsi v tom lepší. A mnoho autorů nechápe, že v psaní je to totéž.

Pokud napíšu svou první knihu, mám vlastně hotový svůj první rukopis, tak je to jako když uvařím svůj první guláš ve svém životě. Úplně nejlepší by bylo strčit ji do šuplíku a začít psát další, protože teprve teď mám ty první zkušenosti, co mi dalo psaní toho prvního rukopisu. Většina to neudělá, většina běží s tím prvním rukopisem hned do nakladatelství a nejenom, že nevěnují pozornost první stránce, oni často nevěnují pořádnou pozornost ani tomu celku.

Markéta Dočekalová je také autorkou učebnic tvůrčího psaní, pro koho jsou určeny? Studovala v USA a o jednom ze svých scénářů jednala v Hollywoodu, proč to nakonec nedopadlo? Jak vzpomíná na spolupráci s Československým rozhlasem? Její poslední kniha sleduje příběh Františka Škroupa v Rotterdamu, jak vznikala? A jak se z autorky stala i vydavatelka? Poslechněte si celý rozhovor.