První týdny republiky
„To je konec!“ ozývalo se před 105 lety v pražských ulicích. Konec habsburské nadvlády v českých zemích a úsvit nového státu. Lidé spontánně vyšli do ulic, vyvěšovali červenobílé vlajky a strhávali znaky monarchie a nápisy v němčině. 28. října 1918 byla na Václavském náměstí v Praze vyhlášena samostatnost. Dramatické dny ale ještě zdaleka neodezněly.
Po 300 letech života pod Rakousko-Uherskou nadvládou, přichází svoboda, taková nálada panovala od ranních hodin 28. října 1918.
„Tehdy v noci přišla zpráva od zpravodajských služeb, že rakouský ministr zahraničí přistoupil na podmínky mírového jednání, které přišly ze Spojených států,“ popisuje historik Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
„Lidé vycházeli do ulic, vyvěšovali vlajky. Ne takové, které známe my, to znamená bez toho modrého klínu, jenom červenobílé, ale reálně se ještě toho 28. října vlastně ještě nevědělo, co se formálně děje. A situace nebyla jasná ani v Praze, natož pak v nějakých okrajových částech republiky, do kterých se ta informace dostávala až v následujících dnech,“ dodává.
Pohřbené Rakousko
Na odstraňování znaků monarchie 28. října 1918 vzpomínal o 51 let později herec Jan Werich. „Viděl jsem na vlastní oči, jak sundávají orla, dvojhlavého, nenáviděného, rakouského orla a jak ho vezou a nesou k Národnímu divadlu. Národ sobě! Sláva! Jak ho vrhli, toho plechovýho, co už jim nemohl nic udělat, do Vltavy. Tam to žblunklo a od tý doby máme pokoj.“
Čtěte také
Mezitím takzvaní muži 28. října, Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár, udělali několik důležitých kroků. Zajistili obilní úřad a zásoby a podepsali první zákon, který zněl: Samostatný stát československý vstoupil v platnost.
Česko-slovenský konstrukt
Československo by nevzniklo nebýt amerických Slováků. Plán na společný stát Čechů a Slováků dostal totiž konkrétní obrysy v Pittsburské dohodě, kterou slovenští a čeští zástupci v čele s Tomášem Garriguem Masarykem podepsali 30. května 1918. Schvalovala spojení Čechů a Slováků v jednom státě.
Nezbytnost zapojení Slovenska do nového státu si Tomáš Garrigue Masaryk od začátku uvědomoval. „Ve chvíli, kdy by Češi byli hlavní etnikum a Slováci by byli minoritou, přidali se k dalším minoritám toho státu, tak by Češi byli minorizováni ve vlastním státě. Najednou by jich bylo míň než polovina,“ upozorňuje Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
„V tu chvíli už by vůbec projednání a prosazení vzniku státu zejména u zahraničních politiků v Americe a tak dále, naprosto nemožné. Jak si chcete vytvořit stát, kde nejste většinou? Ve chvíli, kdy uděláme konstrukci – byť umělou, to si připusťme – československého národa, tak ta debata už se vede úplně jinak. Mnohem snadněji.“
Čtěte také
Vítání hlavního hrdiny
21. prosince 1918 do Československa přijel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Po čtyřech letech v exilu se vrátil do nové vlasti. Na Wilsonově nádraží v Praze ho vítaly davy lidí.
„Samozřejmě jak se to stupňuje, tak ta největší událost přijde potom v Praze, kdy on je vítán stotisícovým davem po cestě z nádraží na náměstí a na Pražský hrad. Je tam i Jirásek, je tam primátor Prahy – i pro ně to byla silná scéna, životní zážitek,“ dodává Vojtěch Kessler.
Legie – nejsilnější argument
Když 28. října 1918 vzniklo Československo, legionáři ještě bojovali ve válce, která oficiálně skončila až 11. listopadu. „Jejich role na založení státu měla v těch měsících a letech předcházejících obrovskou symbolickou hodnotu,“ zdůrazňuje Vojtěch Kessler.
„Ve chvíli, kdy například Masaryk hovoří s nějakým zástupcem zahraničního státu a má v ruce kartu legií: ‚Podívejte se, my tu máme desítky až téměř stovky tisíc Čechů, kteří vám jednoznačně dávají najevo, že chtějí vlastní stát, protože bojují proti stávajícímu státu, proti monarchii.‘ To je argument numero uno.“
Čtěte také
První československé jednotky vznikly už v srpnu 1914. „Měli jsme radost, že konečně v dějinách nastává příležitost, kdy Češi mohou se zbraní v ruce vystoupiti na poli bitvy,“ vzpomínal v 70. letech generál Antonín Mikuláš Číla na formování české družiny v Kyjevě.
„A bylo zajímavé a ohromně povznášející, když se staří bratři, zejména sokolové, co jsme byli tam v Kyjevě, shledávali a velmi horlivě se radili o tom, jak to Rakousko rozbijeme,“ popisoval.
Sokol ve zbrani doma i ve světě
Zatímco řada sokolů stála u zrodu legií, další se zapojili do domácího odboje. „Počty sokolů před válkou a po válce se zpětinásobily. Nicméně za války byl Sokol pod drobnohledem represivních státních složek,“ přibližuje Vojtěch Kessler.
Důležitou roli sehráli sokolové i při přebírání moci a budování nového státu. „Ve chvíli, kdy nám vzniká republika, tak v tom daném státě nejsou ozbrojené složky, které by mohly stát bezpečnostně zajistit. A v tuto chvíli je naprosto nezastupitelná role sokolů, kteří suplovali roli armády,“ říká historik.
Koruna jako symbol
Vlastní měnu mělo Československo od roku 1919. Ostatní země následovaly.
Čtěte také
„My jsme byli jediná země, která si ponechala korunu. V každé další zemi se symbolicky odstřihli od tradic a od dědictví monarchie i tím, že se měnu rozhodli pojmenovat jinak,“ srovnává Vojtěch Kessler.
Koruna tak Československo svým způsobem vracela do historie, míní Kessler: „Symbolicky nám připomínala českou státnost, české království.“
Ještě několik měsíců po vyhlášení vlastního státu 28. října používali obyvatelé rakousko-uherskou měnu. Platilo se zlatým i korunou. Okolkování rakouských bankovek a příprava československých byl jeden z hlavních úkolů pro prvního ministra financí Aloise Rašína.
Rašín bolel, ale vyplatil se
Rašínova měnová politika byla pro nový stát klíčová „Zvolil cestu umírněné deflace, to znamená zkvalitňování měny. V prvních dnech a týdnech státu to bylo pro lidi, pro běžné smrtelníky, naprosto zdrcující,“ zdůrazňuje historik a vysvětluje: „To znamená, že člověk si vyměnil peníze a jejich hodnota byla uměle stlačována.“
Dlouhodobě se to ale vyplatilo. „Když použijete tento nástroj, tak po nějaké době, kdy se oběh ustálí, se ekonomická situace exponenciálně zlepší. Protože máte plnou a tvrdou měnu, která je funkční,“ říká Kessler.
„Nestalo se nám jako v okolních státech, že byste šli ráno pro chleba a potřebovali tisíc marek. Stačilo vám 20 korun.“
Čtěte také
Masaryk na straně žen
Vznik Československa přinesl změny také pro ženy, které získaly volební právo. A to jako voličky i kandidátky. Velkým podporovatelem rovnoprávnosti mužů a žen byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Svým postojem a názory dokázal ovlivnit smýšlení v celé zemi.
Nad postavením žen v rodině a veřejném životě se Masaryk zamýšlel už v roce 1907 během přednášek ve Spojených státech: „Já nevidím při bedlivém pozorování života rozdíl mezi rozumovým nadáním muže a ženy a myslím, že žena se hodí pro všecky práce a všecka zaměstnání učená, intelektuální a může být profesorem nebo lékařem.“
„Dnes by se o něm řeklo, že je feminista, byť on by to o sobě určitě neřekl. Neměl rád škatulky a nejrůznější ismy. Nicméně jeho vztah k ženám byl nekonvenční,“ hodnotí Vojtěch Kessner. Cesta k tomu, aby muži začali ženy považovat za rovnocenného partnera, byla ale dlouhá a náročná.
Křehké soužití s Němci
Po vzniku Československa žily na jeho území tři miliony Němců, kteří se ze dne na den ocitli v novém státě řízeném Čechy a Slováky. Zatímco Čechům přinesl 28. říjen 1918 nový stát, víru v budoucnost a nadšení, většina Němců na území ČSR pociťovala zklamání a frustraci. Vztah obou národů ve společné zemi byl od začátku komplikovaný, plný neshod a nedorozumění.
Čtěte také
Zatímco zástupci levicových politických německých stran o uznání nové republiky uvažovali, pravicové německé strany byly zcela proti. Už v roce 1918 Němci vyhlásili čtyři separatistické provincie. Dali tak najevo, že nechtějí být součástí Československa.
„To, že se to nestane, se rozhodlo až v září roku 1919, kdy byla definitivně podepsána mírová smlouva s Německem. A v jednom z mnoha bodů té smlouvy se stanovilo, že se ruší veškeré jejich ambice na jakékoliv území v zahraničí. A zástupci těch politických stran Němců museli připustit, že tedy budou toho součástí,“ popisuje Vojtěch Kessler.
Zklamání a frustrace německé menšiny v Československu se staly podhoubím pro vznik Sudetoněmecké strany v čele s Konradem Henleinem v roce 1933. Křehkou snahu o spolupráci v rámci Československé republiky pak definitivně rozbil vůdce nacistického Německa Adolf Hitler.
