„Každá nová věc musí být překvapivá a matoucí,“ říká Dušan Všelicha

Kolik se vám toho vlastně vybavuje, když se Rádio Mama seběhlo před dvaceti a více lety? Byl jste tehdy s ním svázaný nejvíc z celé tvůrčí skupiny.

Heleďte se, mně se spontánně vybaví proud tolika věcí… okamžitě mi naskočí obličeje… Jarda Dušek, tehdy už v divadelním prostředí oceňovaný, ale ještě bylo dlouho do jeho slavných filmových rolí. Podobně Jirka Macháček, kterého jsme objevili na divadle někde v Příbrami jako mladého právníka. Když jsem teď po letech procházel rozhlasovými chodbami, vybavilo se mi, jak tu chodily Lenka Vychodilová nebo Ester Kočičková. To vlastně nebyla Ester – jmenovala se nejdřív Renata Divišová a pak Renata Pařezová. Už tenkrát ale dělala vynikající pořady.

Mluvíme o době 1993−1996, je to tak?

Když se chcete bavit o Rádiu Mama, musíme nejdřív udělat miniaturní mimo rozhlasový úvod už z roku 1990. Někdy hned po revoluci se v tom kvasu objevili lidé s nápadem založit rádio, které by bylo nové, nezávislé a překvapivé. V té době jsem už měl rozhlasovou zkušenost, a oni mi nabídli, abych připravil programový koncept. No jo, ale o soukromém vysílání jsem neměl páru. Už ani nevím, jak vznikl nápad, aby to rádio tvořili lidé z malých divadelních scén a svoji činnost rozvíjeli v éteru.

Před sametovou revolucí jste pracoval v oddělení rozhlasových her. Tam jste si mohl talentované lidi vytipovat.

Právě. Oslovil jsem pak Jaroslava Duška, Přemysla Ruta, Jirku Nekvasila (později šéfa Národního divadla), aby napsali co nejmenší rozhlasové hry.

Dušan Všelicha (vlevo nahoře) jako dramaturg rozhlasové hry Narozeniny – autora Jaroslava Duška (drží reproduktor rádia po drátě) − vedle Všelichy Z. Bartáčková a H. Nováček (zvukaři spolupracující s Rádiem Mama); 1991|foto: Archiv ČRo

Dušan Všelicha (vlevo nahoře) jako dramaturg rozhlasové hry Narozeniny – vedle něho stojí natáčecí technička Zuzana Bartáčková, zvukař Hynek Nováček, autor hry Jaroslav Dušek, produkční Podlešáková a režisér Michal Pavlík; sedící zleva: Iveta Dušková, Nina Divíšková, Pavel Landovský, Marie Rosůlková a operní pěvec Ivo Žídek (který se ke hře náhodně nachomýtl); rok natáčení 1991 (foto Archiv ČRo);

Neříkalo se jim Představeníčka?

Je možné, že jsme jim tak říkali. Pěknej název. Každopádně nás to bavilo, takže jsem chtěl tvůrce ještě víc spojit. Povedlo se. Přizval jsem i lidi odjinud, například Roberta Nebřenského – dneska frontmana hudební skupiny Vltava. Sestavil jsem z nich tým, který pak soukromé vysílání plánoval. Stanice fsi říkala Hallo World, fungovala při stejnojmenné společnosti, jejíž majitel udělal chybu v názvu, takže se to takhle vžilo. My jsme si už ale říkali Rádio Mama.

No jo, ale to jste vysílali jen dvanáct dní. Pak se prý investoři pohádali, a vy jste museli balit kufry.

Jo, ale stejně jsme něco stihli. A když nás pak odtamtud vykopli, tak jsme cejtili, že mezi námi něco tvůrčího opravdu vzniká… Naštěstí jsem záhy potkal v Českém rozhlase Jaroslava Pacovského, který tam psal pro děti, takže jsme mu nabídli improvizované pohádky. A pak se stalo, že se tehdejší šéfredaktor redakce zábavy Ivan Rössler stal šéfem Prahy (dnešní Dvojky) a mě vyzval, abych šel na jeho místo. To už jsme v roce 1992.

Takže jste jako vedoucí redakce zábavy založil tvůrčí skupinu Rádio Mama, kterou jste začlenil do programu a která se postupně rozrůstala.

Ano. Připomněl bych, že se v roce 1993 stal šéfem ČRo 2 − Praha Libor Vacek. Tím se podle mého názoru otevřelo nejlepší období této stanice. Nebudu mu na dálku mazat med kolem huby, ale já když si představím pojem programový manažer nebo intendant stanice, tak on je pro mě ideální představitel. Začalo období, kdy se Praha hodně oživila, a hledaly se způsoby, jak chytit posluchače, které to tehdy ztrácelo po statisících. Takže jsme vytvořili tým specializovaných dramaturgů. Byl jsem tam spolu s Václavem Fleglem, Karlem Tejkalem a Bohumilem Kolářem (po jeho smrti přišel Pavel Kácha). Spolu se šéfredaktorem jsme začali stanici měnit. Je pravda, že Rádio Mama bylo kontroverzní, faktem ale je, že křivka poslechovosti zaznamenala výraznej zub směrem nahoru.

Libor Vacek, šéfredaktor ČRo 2 - Praha (1993 - 1996)|foto: Archiv ČRo

Čím si vysvětlujete, že poslechovost bezprostředně po revoluci padala, a pak přišel vzestup?

Krize důvěry prostě přijít musela, protože médium se neměnilo. Myslím, že tehdy rozhlas potřeboval prožít takové to retro období. To znamená, že se sáhlo do archivů a přišli lidi, co tady dělali tenkrát, což přineslo spoustu zajímavých věcí. Vznikl třeba senzační cyklus her Samuela Becketta, ale… ani ten nemohl přinést nějaký obří zásah, obdiv veřejnosti. Posluchači chtěli, aby vznikaly výrazně nové věci, protože rozhlas měl pořád pověst trošku zatuchlé budovy.

Cítili jsme, že výraz rozhlasu má být rytmičtější

Říkáte zatuchlá budova… Co jste chtěli dát své tvůrčí skupině do vínku, aby časem taky nezatuchla?

Povím vám k tomu jednu vzpomínku. Ještě v době hlubokého komunismu jsem zažil besedu s Bohumilem Hrabalem. Oslnilo mě, jak dokázal skvěle formulovat v podstatě podvratné myšlenky, a to ne tím, že by křičel „svrhněte Husáka“, ale protože pojmenovával věci přesně a zároveň barvitě. Říkal: „Vy novináři píšete o nových věcech, ale musíte si uvědomit, že zakladatel kybernetiky Norbert Wiener říká: ‚Každá nová věc musí být překvapivá a matoucí.‘“ Tahle věta mi utkvěla jako jedna ze životních manter. S Rádiem Mama to bylo taky tak.

Zmiňoval jste, že tvůrci pocházeli často z malých divadel. Většina taky prošla alternativním filmem, jako byl Kouř. Neměli zpočátku problém adaptovat se na rozhlasové studio?

Právě že naopak. Pro tehdejší rozhlasáky bylo studio spíš... jen taková rámusárna, která musí být dobře vytlumená, aby se zvuk kvalitně nahrál. My jsme s ním ale začali experimentovat. Když přijdete do divadla, cítíte tam nějakou magii, proto ostatně už někdy v pravěku vzniklo, tak proč by to nefungovalo i v rádiu? Vzpomínám, jak jednou přišel básník Radomil Uhlíř, který k nám taky patřil. Byl to obr. No a tím obřím hlasem povídá, že by chtěl udělat cyklus básnických skladeb Curyšská kasemata svobody – Rádio Mama totiž nebyla jen legrace. Tyhle svoje litanické zpěvy chtěl natočit způsobem, že jeho jazzová kapela naživo zahraje a on souběžně zpěvy zarecituje. No, a když měl Radomil první frekvenci, tak jsem věděl, že má natáčet s Líbou Podlešákovou, což byla dvorní zvukařka Josefa Červinky. A protože se mi tehdy zdála už jako dáma v letech, chtěl jsem za ní ještě před frekvencí zaběhnout a říct „prosím tě, Radomil je výbornej básník, jenom se ho nelekni, je to prostě hřmotná postava, vypadá lehce strašidelně“. Ale vzpomněl jsem si až v průběhu. Běžím do režie a tam… úplná pohoda. Líba mi říká: „To je úžasný, víš, co udělal? (šeptá) Von stál připravenej dlouho před frekvencí, vprostředku studia třepal rukama a mručel mhmmhm mhm. Já mu říkám: ‚Co to děláte?‘ A von ztlumeným hlasem opakoval: ‚Musím nasát to studio, musím nasát to studio.‘“ Tím chci říct, že pro nás byl prostor studia a přičleněná režie jeden fascinující organismus. Zkoušeli jsme třeba, do který hlasatelny se dá nastěhovat piano, aby na něm mohl hrát Přemysl Rut a jak v něm živá hudba zafunguje.

Dramaturg Rádia Mama Dušan Všelicha, p. Hlaváčová a šéfredaktor Prahy Libor Vacek (1. pol. 90. let)|foto: Archiv ČRo

Dramaturg Rádia Mama Dušan Všelicha, p. Hlaváčová a šéfredaktor Prahy Libor Vacek (1. pol. 90. let) - foto Archiv ČRo

Když jsme u experimentů se zvukem… Poslouchal jsem archivní nahrávky mamáckých pořadů a překvapovaly mě některé zvukové efekty. Jak jste je vyráběli bez počítačů?

Když vám to budu dnes vyprávět, tak mi možná zčásti nebudete vůbec rozumět. My jsme cítili, že ten výraz rozhlasu má být rytmičtější. Líbily se nám smyčky, tj. rytmická opakování, která jsou dnes už banální součástí každého hip hopu, jenomže víte, jak se tehdy dělaly? Nejdřív jsme zvuk nahráli na páskový magnetofon, pak jsme ten pásek střihli a nakonec slepili do kroužku, který jsme chtěli přehrávat stále dokola. Ale někdy se stalo, že tenhle pásek − smyčka byl delší než obvod, po kterém se vedl mezi hlavami magnetofonu, takže jsme museli pásek natahovat pomocí tyče nebo tužky. Jak říkám, dneska už je to těžko představitelné.

To zní jako pravěk, teď už máme spoustu efektů v nastavení zvukového editoru.

Ale my jsme tehdy nevěděli, jak to bude znít. Všechny ty echa, sample a různý „krabičky“ se objevily až potom, co jsme z rozhlasu odešli.

Tahali jsme pásky po celé režii.

Takže improvizace se stala metodou nejen spíkrů, ale i vašich zvukařů a techniků. Přinesla ale výsledek, o který jste se snažili?
Pamatuju si, že jsme jednou točili improvizace Jardy Duška a Lenky Vychodilové a pak jsme se je snažili ozvučit jimi samotnými. Společně se zvukovým mistrem Milanem Křivohlavým a s tou úžasnou techničkou Danielou Městkovou jsme tahali smyčky po celé režii. Pásek měřil třeba dvacet metrů. Dana vzala těžký stojany na mikrofony a kolem nich se to táhlo. A teď ten Milan všechno spustil ze strojů a ono to tam jezdilo, což se nám strašně líbilo. Zkoušeli jsme, co to dovolí, a smyčka skutečně zvuk rytmizovala a zmnožovala.

Obecně se asi dá říct, že se zvuk vašich pořadů vymykal dobovému standardu podobně, jako se mu vymykal satirický styl mamáckých moderátorů. Nevadila vám ale někdy ta disonance?

K tomu mě napadá příklad. Jeden z pořadů Rádia Mama se jmenoval Držíte nám palce a vysílal se tak, že končil v pátek o půlnoci. Zjistili jsme, že když skončí, zavolá zvukař na Galerii − kde se vysílání řídilo – a řekne „je to vaše“. Tam pak zase nějakej jinej zvukař pustil hlasatelnu, kde hlasatel standardně pravil „bude půlnoc“, a pak se ozvaly zvony. To se nám taky moc líbilo, takže jsme hlášení do našeho pořadu integrovali. Snažili jsme se ho připravit tak, aby hlasatelovo „bude půlnoc“ bezprostředně navázalo, čímž pořad do vysílání zaplul.

Dušan Všelicha (ve žlutém) na Prix Bohemia Radio (září 1993)|foto: Archiv ČRo

Dušan Všelicha (ve žlutém) na Prix Bohemia Radio (září 1993) - foto Archiv ČRo

Mezi pořady Mamy tedy patřilo: Držíte nám palce; mini rozhlasové hry, kterým se možná říkalo Představeníčka…, a Ester Kočičková mi vyprávěla o pořadu Kamenná školka, plném černého humoru a parodie soudobého vysílání rozhlasu. Co do té množiny ještě patří?

Vezměme to chronologicky. Úplně na začátku jsme vytvořili pohádku pro Jaroslava Pacovského a měli jsme jeden pokus pro Mikrofórum, který ale skončil velkou kontroverzí. Potom teda vznikl hodinu a půl před půlnocí pořad Držíte nám palce, který měl blízko k improvizaci, protože jsme ho většinou tvořili až naživo ve studiu. A ten se už uchytil. Využívali jsme v něm i rozhovory po telefonu.

Což byl později hlavní princip mystifikačního pořadu Přepadení.

Myslím, že Držíte nám palce vznikalo paralelně s Přepadením. Telefonní rozhovory ale na rozdíl od Přepadení ještě nebyly mystifikační. Navíc Přepadení se předtáčelo a pečlivě stříhalo, protože se z toho dělala taková ucelená story.

Mystifikace po telefonu je dnes už běžná metoda, kterou si osvojilo třeba soukromé rádio Evropa 2. Jak jste na to ale přišli před více jak dvaceti lety?

Bylo jasný, že budoucnost rozhlasu právě v téhle komunikaci vězí. Do rozhlasu každou chvíli přijel někdo ze západu, ať už z veřejného nebo ze soukromého rádia, a říkal „my máme show s telefonováním“. No a my jsme tady měli potřebnou nahrávací techniku, ale chtěli jsme nápad rozvinout. Nechtěli jsme si jenom dělat z lidí srandu. Vložili jsme do rozhovoru příběh, takže ve výsledku byl moment překvapení součástí řekněme malé rozhlasové hry či povídky, která končívala i ve prospěch těch, co byli přepadeni. Hodně se tomu věnoval Jirka Macháček, který za to získal cenu na Prix Bohemia Radio v roce 1995.

Čestné uznání „za hledání nových forem rozhlasové zábavy“. Vzpomenete si na nějaký příběh Přepadení?

Nezapomenutelná byla Židovská svatba. Povídka o tom, jak si chce mladý muž z vypočítavosti vzít židovskou dívku. Židé ho proto chtěj’ vobřezat, takže volá doktorům, co to pro něho bude znamenat, a pak volá duchovnímu, co mu na to radí. Nakonec ale zjistí, že příbuzní té dívky slibované peníze nemají, takže slečnu začne odmítat a požaduje vrátit svoji uříznutou předkožku.

Major na vrátnici: Pane Všelicho, máte nahrávku? Tak mi ji dejte!

No, když tuhle story poslouchám, představuji si, jak se na ni asi tvářili nábožensky ladění lidé, případně lékaři nebo třeba jen starší posluchači… To musel být jeden z kontroverzních dílů.

Nepochybně. Přepadení jako takové vzbuzovalo nejvíce kritiky. Myslím ale, že ho kritizovali hlavně lidi typu vrátnejch, kteří byli ve svý kukani zvyklí, že jim jde něco normálního, a teď nevěděli, jestli se přiblížil konec světa nebo co. Kdyby jim v tom dráťáku běhala stanice Vltava s Leošem Janáčkem, voni by se bránili taky… Celkově byly reakce posluchačů opravdu rozmanité. Jednou takhle dělal Macháček díl, který se jmenoval Dohořávky. Volal hasiče, dělal ze sebe jednoduššího člověka a říkal: „Já jsem hasič amatér, já bych s vámi rád jezdil hasit.“ Šéf hasičů se jmenoval Musil, bezvadnej chlápek, kterej se ptá, co že by teda s nimi chtěl dělat. „No, já mám mopeda, na něj bych dal dva kyblíky…“ „Ale dyť vám ta voda bude šplouchat…“ „No ale já mám takový gumičky…“ Tak se na něčem dohodli a pan Musil mi pak volal: „Hele, chlape, vy jste si ze mě dělali legraci, co kdybyste udělali o hasičích taky něco navážno?“ Zkrátka, bral to s nadhledem. A my jsme hned vzápětí skutečně natočili seriózní vyprávění hasičů o jejich zážitcích a postojích.

Pan Musil měl smysl pro humor, o vaše pořady se ale tuším jednou zajímala i policie.

To bylo tak. Macháček tenkrát udělal Přepadení, kdy se představil jako firma Baby free, která tady evidentně unáší děti, vozí je někam do Německa a tam je prodává. A teď volá autodopravě:
„Potřebuju převézt děti autobusem do Kolína nad Rýnem.“
„No, proč ne…“
„Vypadalo by to tak, že bysme je v průhonickém parku naložili už spící a pak by si je za kolínskou katedrálou v jedný uličce převzal Helmut.“
A teď ty lidi říkaj’: „A není to nějaký divný?“
„No tak divný to je, ale dáme 200 marek za kus.“
„Nó... tak to se třeba nějak domluvíme…“

Zábava je bohulibá sama o sobě.

Dopravce reagoval navážno?

No jasně, mysleli si, že udělali kšeft s firmou Baby free… Po nějakým čase mi volali z vrátnice rozhlasu. Stál tam vostrej člověk, hrany kolem brady. „Major Dvořáček z kriminálky. Pane Všelicho,“ byl takovej hodně odtažitej. „Vy jste dramaturg pořadu Baby free? Byla to legrace?“ „Byla.“ On nato: „Máte nahrávku? Tak mi ji dejte.“ Pak přišel za čtrnáct dní, už byl vlídnější, dal mi žvejkačku a říkal: „Víte, co se stalo? Někdo jel v autě, telefonoval a zároveň poslouchal rádio. Měl přitom pocit, že se mu do hovoru v mobilu propojil jinej hovor, kterým někdo prodává český děti do zahraničí.“ Šest neděl hledali policajti po celé ČR, kde firma Baby free krade děti, až to došlo k majoru Dvořáčkovi, který si vzpomněl, že něco takovýho slyšel v rádiu, tak si řek’, hele, to bude fór a pátrání zrušil. Tak to bylo Přepadení.

Neposouvá tenhle případ Přepadení do škatulky řekněme rozporuplných projektů?

Takhle. Já myslím, že policie musí často jít po mnohem podivnějších stopách a příznacích. Na tohle ostatně přišli a slouží jim to jenom ke cti. Samozřejmě… vy se ptáte, co jsme mohli svými pořady vyvolat negativního, do jaký míry si to člověk uvědomuje a jak s tím pracuje. K tomu bych chtěl říct, že většina těch mystifikačních rozhovorů končila v přátelském duchu. I tomu autodopravci jsme pravdu nakonec prozradili. Když budete Přepadení poslouchat, zjistíte, že lidé sice byli napáleni, ale většinou to brali v legraci.

Čtěte také

Neříkali jste si přesto někdy, že se vám věc vymkla z ruky? A teď myslím třeba i pozitivním směrem. Teoreticky se mohlo stát, že by za vámi přišel major Dvořáček s tím, že vás angažuje do služeb policie, abyste mu dávali hlášení, která firma na co nekalého přistoupila. To by byl důkaz, že se z původně jen rozhlasové zábavy může stát vysílání, která má společenskou funkci… řekněme bohulibou.

No, takové služby nám pan major tenkrát nenabídl. (úsměv) Musím ale hájit zábavu, protože zábava je sama o sobě dost bohulibá. To je jedna z nejbohulibějších věcí vůbec! Když vezmete lidem každodenní starosti. Když je dostanete do vzájemného rauše mezi tvůrcem a příjemcem.

Tenkrát chodili do rozhlasu za pár stovek…

Zajímalo by mě, jak jste o roli svých zábavných pořadů postupně přemýšleli. Jestli jste chtěli kromě zábavy, satiry, improvizace, mystifikace a hry třeba právě otestovat, co jsou různé skupiny a instituce ochotny udělat pro peníze…

Já bych k tomu řek’ asi to, že jsme nechtěli dělat jen atrakce. Chtěli jsme je udělat součástí tvůrčího procesu. Pro mě je dodnes jednou z mých profesionálních hrdostí, že vím, že to zafungovalo − lidi jsme bavili a možná jsme i poukázali na tehdejší problémy v rádiu a ve společnosti. Jasně, uznávám, že to bylo za cenu, že si babičky a staří pánové říkali, kam to naše rádio spěje! Na druhou stranu ale přicházeli i pozitivní reakce, a to i od hodně vzdělaných lidí.

Generální ředitel ČRo Vlastimil Ježek v roce 1996 |foto: Archiv ČRo

Dovedu si představit, že si vaše pořady našly početnou skupinu odpůrců i příznivců… Rádio Mama ale nakonec v ČRo skončilo. Jak jste o tom komunikovali s generálním ředitelem Vlastimilem Ježkem? Říkal mi, že mezi Mamáky byly skvělé osobnosti, ale projekt se nehodil do vysílání stanice Praha, protože její posluchači byli velmi konzervativní.

Já se vám trochu vyhnu, ale něco vám řeknu. Počítali jsme s tím, že budou přicházet problémy. Probíral jsem se šéfredaktorem spoustu detailů. Nehráli jsme si na to, že jdeme jediným správným směrem…

Já vím, tehdejší šéfredaktor Libor Vacek mi říkal, že jedno Přepadení „překročilo meze, které jsou únosné pro veřejnoprávní médium“, což jste si prý také uvědomili a „materiál byl zlikvidován“.

Jo. Nicméně on věděl, že jako celek věc funguje. Když se ale zamyslíte nad pozicemi ve vyšším managementu, tak to už jsou spíš politické funkce, které vlastně musí vnímat hlasy voličů. A problém je, když generální ředitel dostává stížnosti od posluchačů typu: můj syn v noci poslouchal rádio a tam někdo řek’ slovo prdel. No tak řek’, no. Když si dnes pustíte Cimrmany − který si národ kupuje po tisících kopií − tak Zdeněk Svěrák přece ví, že v určitý chvíli zboří sál tím, že to řekne.

Čtěte také

V roce 1996 jste z Českého rozhlasu odešel a následovala vás většina tvůrců Rádia Mama. V čem dnes vidíte přínos skupiny pro vysílání?

Před pár lety jsem nakoukl do moderních rozhlasových studií, což se mi strašně líbilo, ale byl to velký šok… Viděl jsem, jak je to všechno legrační, že vlastně devadesát procent našich pokusů už nemá moc hodnotu, že je to stejná historie jako stan ve Kbelích. I po těch letech se mi to ale přesto zdá senzační. Myslím, že jsme tehdy opravdu přispěli ke zlepšení obrazu rádia, ostatně vyhráli jsme řadu festivalových cen. Přínos vidím v tom, že jsme přivedli do rozhlasu tvůrce a zároveň posluchače, kteří by se jinak rozhlasové tvorbě nevěnovali, protože by měli pocit, že rádio je uzavřená kapitola a přesměrovali by se na divadlo, televizi nebo film.

Máte naději, že něco z vaší éry v rozhlase přetrvá?

Když tvůrci Rádia Mama přišli do rozhlasu, nenechali svoji osobnost na vrátnici, ale rozvíjeli ji před mikrofonem. Mimochodem, podívejte se na ty lidi skrze to, co mají dnes za sebou: Jaroslav Dušek mi před časem říkal, že na Dvojce dělá „jaktovidiče“, Ester Kočičková je dneska velká hvězda a o Macháčka by se tady teď taky všichni přetrhli. Ale tenkrát chodili do rozhlasu za pár stovek a posouvali celou tu instituci nejen v tvůrčím smyslu, ale i v tom mentálním. Vždycky bude aktuální, aby si někdo s charismatem sed’ za mikrofon a posílal rozhlasový vlny lidem, který poslouchaj’ na druhý straně.