Skauting roste i v době obrazovek. Na táboře bez mobilu dítě úplně vykvete, říká vedoucí Damián Koch

Když se řekne skautský tábor, co si pod tím mám v roce 2026 představit?

Já myslím, že oproti jiným táborům je tam velké specifikum třeba v tom, že si sami stavíme to zázemí. Když přijedeme, tak všechny ty stany, jídelnu, sklady a podobně, tak si vlastně staví jak ti vedoucí, tak ty děti samy. Nějaké nepohodlí je prostě velká důležitost toho skautingu a snahy nějak se připravit na situace, které nás v životě potom čekají. Pak si myslím, že všechny ty hry a programy, které tam máme, tak mají nějakou červenou linku, to znamená nějaký příběh, nějaké rituály. Může to být třeba staré Řecko nebo Star Wars nebo i Zaklínač.

A co je velké specifikum oproti všem ostatním táborům, že ti vedoucí jsou opravdu čistě dobrovolníci. Nikdo za to nedostává zaplaceno, často si na to ti pracující už vybírají dovolenou. A vlastně za to já jsem hrozně vděčný, chtěl bych za to i všem poděkovat, že to dělají, protože jsou nás opravdu desítky tisíc a přijde mi to jako ohromující a skvělé v dnešní době, že je někdo ochotný tomuto věnovat čas.

Skauti letos mluví o rekordním počtu táborů. Čím si vysvětluješ, že v roce 2026 pořád ten zájem tak roste?

Myslím, že skaut hrozně hezky reaguje na výzvy dnešního světa. Je to vidět na těch dětech na začátku tábora, že tam vlastně prožívají nějaký digitální detox. Dneska opravdu ty obrazovky a nějaká pozornost dětí je strašně roztříštěná, na tom táboře bez mobilů, v přírodě, při nějakém soustředění na práci, na program, tak člověk zažívá úplně jiné zážitky, než mu ten běžný svět nabízí. A toto si myslím, že je hrozně potřeba a je o to velký zájem. Je to vidět i třeba na zpětných vazbách těch dětí nebo i těch rodičů, že opravdu se z toho tábora vrací trošku jiný člověk. Zažije něco, co jinde v takové intenzitě, v takové formě nemá šanci zažít.

Damián Koch|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Co se stane s dítětem, kterému na dva týdny zmizí mobil?

Úplně vykvete, je to velká proměna. I jsem to viděl z mojí zkušenosti v průběhu toho tábora, že opravdu začne lépe spolupracovat, lépe na sebe reagovat, začnou ho bavit věci víc do délky, dokáže se prostě lépe soustředit a tak. Je to podle mě úplná bomba.

Myslíš si, že je dnes pro děti - třeba i kvůli tomu internetu, sociálním sítím, mobilům - těžší být samostatné?

Já bych zase asi mladou generaci nepodceňoval. Myslím si, že každá doba má svoje výzvy. Co se týče samostatnosti, tak naopak mi přijde, že vlastně dnešní doba volá po nějaké individuálnosti a v tom skautu se právě učíme spolupracovat, spoléhat se na sebe a říkat si, že je normální být v té skupině. Že nejde o to jenom podat nejlepší výkon, ale pokud prostě jeden článek z té skupiny selže, tak většinou celá ta družina potom nemůže.

Když vyráží skupina na puťák, tak se jde podle toho, kdo je nejpomalejší a nejmladší. A tam právě jde o to, že se čeká vždycky na toho posledního a jde se společně s ním, aby se každý cítil součástí té party. A rozhodně to není individuální, nejde o to být v cíli co nejrychleji, ale jde o to tam dorazit společně jako jedna parta.

Jak vypadá takový táborový den? Jak pracují s nejmladšími dětmi, které třeba ještě nebyly nikdy tak dlouho bez rodičů? Jak vypadá skládání skautského slibu a plnění tzv. odborek? Co musí člověk splnit, aby mohl nosit odznak Tři orlí pera? Skaut myslí i na rodiny, které jsou ve finanční tísni, jak jim pomáhá? A co všechno čeká středisko v Horních Počernicích? Poslechněte si celý rozhovor.