Tělo beru jako hudební nástroj. Tancem se dá krásně hovořit k divákům a vyjádřit i hlubší příběhy, míní tanečnice Linda Svidró
Odmalička žila tancem, po studiích dlouhá léta tančila v zahraničí, mimo jiné u Jiřího Kyliána. Dnes stojí Linda Svidró v čele Tanečního centra Praha a působí také jako umělecká ředitelka Pražského komorního baletu. Co ji na tanci stále přitahuje? A jak se smiřuje s tím, že kariéra tanečníků je krátká?
„Hudba je vyjádření něčeho a sdílení prostoru v divadle. Mluvit tělem mě vždycky vzrušovalo a lákalo,“ říká žena, která vyrůstala obklopena tancem. Její rodiče založili Taneční centrum Praha, věnovali se tanci a ona už odmala vnímala energii mezi tanečníky a diváky v divadle.
Právě pro pocit společné radosti a sounáležitosti utekla od gymnastiky k tanci, který dnes i učí. Nechtěla jen jít za vítězstvím.
„Když je člověk mladý, jde mu hlavně o výkon a techniku, já po letech kariéry zjistila, že se nemusím tolik hnát po tom výkonu a víc mě láká to, co chci během tance vyjádřit. Ten herecký výkon. Jsem podporovatel toho, aby měl tanečník co nejvíc životních zážitků. Balet se od dob romantismu posunul mnohem dál a my dnes umíme vyjadřovat mnohem hlubší témata.“
Klasický tanec, je ale podle ní stále základním kamenem, na kterém by měl stavět každý tanečník. „Je důležité brát tělo jako hudební nástroj. Když chce člověk hrát na housle, tak to také jinak nezačne, než že se musí naučit používat struny a smyčec. A když chce člověk používat nové myšlenky a používat nový taneční slovník, musí se naučit základní techniky a klasický tanec.“
Zkušenost u Jiřího Kyliána
Linda Svidró má za sebou bohatou kariéru u nás i v zahraničí. K cestě za hranice ji vybízeli právě její rodiče, kterým bylo jasné, že po Sametové revoluci ještě nějakou dobu potrvá, než se u nás moderní tanec rozvine.
„Rodiče mě vedli k tomu, že pokud chci být v tanci dobrá, tak musím do zahraničí. Říkali mi – jeď ven, hezky si tanči, všechno se nauč a pak se nám jednou vrať. To jsem udělala, ale bylo to sakramentsky těžké.“
Po studiích odešla do Nederlands Dans Theater II., kde působil Jiří Kylián, který ji velmi ovlivnil a inspiroval. Těsně po pádu železné opony se mladá tanečnice musela potýkat se složitou administrativou i s úšklebky, že je odněkud z východu.
Dnešní začínající tanečníci mají úplně jiné startovní podmínky. Podle Lindy Svidró je pro ně strašně důležité uvědomit si, že nic nepřijde hned.
„Dnes máme aplikace, které vám všechno vyřeší hned, v tanečním umění to ale hned nebude, je to dlouhá práce a není možné si myslet, že dnes něco zkusím a zítra to bude dokonalé. Trpělivost a poctivá práce, to vás dovede nejdál.“
Proč je podle ní tanec neustálý vnitřní boj? Jak se jí dařilo skloubit mateřství s tancem? A jak se vyrovnává s omezenou dobou taneční kariéry? Poslechněte si celý rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
