U klavíru vytěsním manažerská témata, prozrazuje Jan Simon. Co všechno obnáší příprava festivalu Dvořákova Praha?

Koncertoval jste ve všech zásadních hudebních sálech na světě. Musely to být opravdu hodiny a hodiny dřiny. Sedmkrát v týdnu třeba čtyři, pět hodin jenom toho tréninku na klavír, možná ještě víc. Je to pravda?

Je to vrcholový sport, protože kromě toho, že zapojujete emoce a rozum, racio, které vlastně dává ty povely ke všem činnostem, tak samozřejmě ta drobná mechanika, která je při klavírní hře, souvisí s celým tělesným aparátem. A stejně jako vrcholový sportovec musíte toto udržovat v permanentní kondici a schopnosti pružnosti.

A nejsou to čtyři hodiny. Já vás vyvedu z omylu. V takových fázích od 15 až do 34 let to bylo skutečně každodenně osm hodin. Dovolená nebo prázdniny tak ten týden, maximálně dva týdny. A úplný vrchol jsem tomu nasadil, když jsem se účastnil finále Soutěže královny Alžběty v Bruselu v roce 1991, což se dá považovat za takový klavírní Wimbledon. Tam jsme dostali skladbu soudobého autora, kterou jsme museli během šesti dnů nastudovat pro provedení s orchestrem v Palais des Beaux-Arts, který má kapacitu tři a půl tisíce lidí. No a to jsem cvičil čtrnáct hodin denně, abych se to stihl naučit.

Když jsem se teď díval na některé rozhovory s vámi, tak říkáte, že už se víc věnujete spíš té manažerské činnosti než tomu klavíru. Ale úplně jste na něj nezanevřel, je to tak?

Čtěte také

Držet Mozartův rukopis je opravdu výjimečný zážitek, líčí Petr Slouka z Lobkowiczkého hudebního archivu

Je to obrovská psychohygiena. Ono přece jenom těch problematik, které souvisí s vytvářením festivalového programu, je strašně moc. A když sedím u klavíru, tak v ten moment by nedávalo smysl, kdybych se tomu klavíru v ten okamžik plně nevěnoval. To znamená nevytěsnil ta manažerská témata. A to vede k ozdravě duše a svým způsobem i těla.

Takže klavír určitě, byť ne jako hlavní zdroj, a teď zase řeknu v uvozovkách obživy, protože já jsem nikdy na klavír nehrál proto, abych se tím živil, ale protože to je součást mé duše, mého poslání. Tak chci strávit opravdu těch pár hodin, které jsou čím dál tím vzácnější, v dialogu s klavírem. A nechci při tom myslet na to, jestli některá smlouva je uzavřená nebo není, jestli máme povolenku na zábor k parkování a podobně.

Festival Dvořákova Praha už je v plném proudu a trvá až do 23. září. A když bych měl říct vrchol festivalu, tak on je to v podstatě každý den, každý koncert, protože každý ten koncert se připravuje léta. 

Není to jenom v tom, že se ty koncerty připravují několik let dopředu. Já prostě říkám, že pokud bych nebyl přesvědčen o tom, že ten festivalový koncert na program patří, tak bych ho tam nezařadil. A tím hlavním kritériem skutečně je jednak ta obsahová linka, kterou chci držet, a samozřejmě kvalita, bezpodmínečně. My neděláme tolik koncertů třeba jako jiné festivaly, ale já chci, aby každý večer byl skutečným svátkem hudby, abychom mohli publiku nabídnout něco výjimečného. A jsem strašně rád, když lidé odcházejí s úsměvem na tváři, s dobrým pocitem. A ještě radši jsem, když jim ten dobrý pocit a úsměv zůstane i druhý den ráno.

Jak se z hudebníka stane manažer? Jak se daří do Prahy získávat světové hudební hvězdy? Co má přinést nová festivalová řada „Bez kravaty“? A jak je Dvořákova Praha letos spjata se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu? Poslechněte si celý rozhovor.