V audiovizi dělám 27 let, ale vstoupím do historie jako muž, který nespal doma, říká režisér Jiří Sádek. Už 7 měsíců bydlí v hotelech a hostelech

Kde jsi dnes spal?

Já se zrovna přesouvám, ale budu teď ve vršovickém bytě majitelů Café Bar Pilotů, což je podle mě jediné morálně dobře nastavené Airbnbčko tady v Praze, které jsem zatím viděl.

Teď jsi tedy ve fázi stěhování z jednoho místa do druhého, což je v podstatě každotýdenní? Nebo jak časté?

Téměř každodenní. Začal jsem někdy v lednu, protože mi končila nájemní smlouva a protože jsem si spočítal, že do konce roku budu v zahraničí nějaké tři měsíce. Podíval jsem se na nájmy bytů v Praze a říkal jsem si, že se mi nechtějí platit ty nájmy, když tady vlastně tři měsíce nebudu. To je skoro 110 tisíc za 2+1 na Chodově. A tak jsem si říkal, dva měsíce zkusím bydlet na Airbnbčkách a na hotelech, na hostelech a tak. A už je to sedm měsíců, co takto bydlím, pořád nesmrdím, jsem nějak kultivovaný a nejhorší je, že mi to vyhovuje. Nebo nejlepší, jak to vezmeš.

Když se vrátíme o těch sedm měsíců dozadu, kterou úplně obyčejnou věc jsi musel třeba vyřešit jako první, aby toto vůbec mohlo fungovat?

Strávil jsem měsíc v Asii a měsíc v Africe. A potom jsem se vrátil do svého pražského bytu, který měl v sobě hrozné hmoty. To znamená, že tam byl ten sedmdesátikilový stůl, ty tři gauče, hromada obrazů, které jsem v životě nepověsil, lustry, které jsem pověsil tři měsíce předtím a už je zase sundával. A říkal jsem si: Co s tou hmotou? Takže jsem si pronajal v Praze skladový kontejner, tam jsem všechno narval a chodím tam. A každý den bydlím někde jinde.

Jiří Sádek|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Je něco, co jsi za tu dobu zjistil o Praze? Změnilo ti to nějak pohled na to město?

Absolutně. Vidím Prahu, kterou nemá nikdo šanci vidět, protože já vidím najednou všechny ty vnitrobloky, všechna ta ubytování, je to, jak kdybych žil 40 životů. A začínám si připadat jako pražská figurka. Jako takový Šváb-Malostranský a tak, vlastně si začínám připadat jako pražská figurka, která chodí ulicemi a vlastně bydlela v každém druhém vchodě, zná kódy ke každému baráku a tak. Je to hrozně zvláštní, připadám si jak klíčník. No a taky mě překvapilo, kde turisti jsou, kde nejsou, a co mě bohužel nemile překvapilo, je stav těch bytů v centru.

Narazil jsi za těch posledních sedm měsíců na něco, co by se určitě mělo stát součástí nějakého filmu? Nějaká situace, zážitek, něco takového?

Určitě, protože se potkáš s tolika lidmi a s tolika nepředvídatelnými situacemi. Mě už to vlastně přijde po těch sedmi měsících normální, ale myslím, že kdybych to zpracoval, tak minimálně z toho bude zajímavá kniha, ze které by se posléze udělala adaptace. Protože jeden den jsi na hostelu z 36 lidmi a druhý den jsem bydlel třeba v Modřanech, kde jsem měl soukromý bazén, soukromou panoramatickou saunu, posilovnu a kino, kde jsem seděl a pouštěl jsem si Yorgose Lanthimose a dělal jsem si tam popcorn. Takže to prostě je bizár, jak můžeš být jeden den tam a tam a pořád to vést nějakým kultivovaným způsobem.

Ale mě na tom celém přijde absurdní, že jsem natočil nějaké tři filmy, které měly docela dobrou návštěvnost, řekněme. Udělal jsem v režii 2 tisíce dabingů, dělal jsem pro Disney, Pixar, HBO, Amazon, Netflix, všechny tyto značky. A stejně teď chodím do rozhovorů kvůli tomu, že jsem nespal doma. To je bizár přece.

A stejně tak ti to zvedlo i sledující na sociálních sítích.

Přesně tak, o mně vlastně doteď nikdo nevěděl, přestože v audiovizi dělám 27 let. A vstoupím do historie jako muž, který nespal doma.

Co je podle něj důvodem, že jeho životní styl lidi tak zajímá? S jakými reakcemi svých sledujících se setkává? Stav bytů v centru pro něj byl nemilým překvapením, jak to myslel? Jaký rozpočet na bydlení měsíčně má? Co mu dává pocit jistoty, když to není vlastní byt? A jak se mu daří skloubit tento životní styl s péčí o syna, kterého má každý měsíc na týden u sebe? Poslechněte si celý rozhovor.