Veronika Bednářová o knize rozhovorů s Janem Hřebejkem: Sedmnáct společných setkání a velká dávka svobody v tom, o čem mluvit

Vy jste před nedávnem vydala knihu rozhovorů s režisérem Janem Hřebejkem, která se jmenuje U mě pořád dobrý. Hned v předmluvě píšete, že přání, aby vznikla, jste měla už před 25 lety, kdy jste studovala v New Yorku. Proč tedy ta kniha vyšla až teď?

To je taková moje novinářská zkratka. Já jsem před těmi 25 lety Honzu vůbec neznala, nikdy jsme se předtím neviděli a já jsem byla čistě jenom filmová novinářka a fanynka těch jeho filmů. Tehdy New Yorkem hodně rezonoval film Musíme si pomáhat, který měl distribuci v Americe. A vlastně už ten název, který v angličtině zní Divided We Fall, velice silně rezonoval tím zničeným New Yorkem po 11. září. Do toho přišla ta oscarová nominace, takže jsme všichni hrozně fandili, aby se to povedlo. Pro mě to bylo, jako když napíšete do České televize, že se chcete seznámit s Karlem Gottem (smích).

Čtěte také

V té knize se najde každý. Je to horská dráha emocí, popisuje svou novinku Martin Moravec

A pak jsem na to samozřejmě zapomněla a vůbec jsem na knihu s Janem Hřebejkem nemyslela. My jsme se posléze seznámili, když jsem se vrátila do České republiky. A občas jsme se vídali třeba jenom ve skupince přátel, že jsme si povídali o jeho práci, o životě, ale nikdy za tím nebyl záměr, že by z toho vzniklo něco většího.

Ale Honza má takového kamaráda ještě ze studií - Petra Himmela z Albatros media a ten nás vlastně před rokem a půl spojil dohromady, kdy řekl, že hrozně chce, aby vznikla knížka. Já si myslím, že on správně vytušil ten talent Honzy Hřebejka vyprávět a že je možná škoda, že to jenom schovává do těch novinových rozhovorů, které samozřejmě už dává desítky let. Že by si to zasloužilo nějaký větší prostor.

Myslím, že toho novináře možná i chvilku hledali, možná dokonce uvažovali, že by to třeba dělal Petr Jarchovský, nejen díky té scenáristické spolupráci, ale díky tomu, že se znají už od gymplu, bylo by to zase asi jinak postavené, osobnější. Ale nakonec zvítězila ta naše dlouholetá známost a takový ten pocit, že to možná nebude ani filmově-vědní kniha, která by nějak analyzovala to jeho dílo, ale zároveň, že to nebude jenom nějaký společenský rozhovor.

A bylo těžké ptát se člověka, který už na spoustu věcí odpověděl?

Já jsem šla do té práce trošičku odjinud. Šla jsem na platformu, která se jmenuje FAMU Films a podívala jsem se na všechny jeho krátké práce, které dělal na FAMU, což jsou vlastně věci, které už dneska neběhají příliš prostorem, protože jsou to opravdu studentské práce. Pak jsem zašla do archivu České televize, kde jsem si pustila jeho první celovečerní film, který se jmenuje Dobročinný večírek, podle jeho dramatizace.

Čtěte také

Z touhy zachránit svět už jsem trochu vyrostla, přiznává novinářka Petra Procházková

A spíš jsem hledala jeho inspirační zdroje toho, co jeho přivedlo vůbec k režii. My jsme si myslím vzájemně, nejenom on mě, ale i já jemu, dávali hodně velkou dávku svobody v tom, o čem a kdy mluvit. A vlastně takový ten základ byla knížka rozhovorů Hitchcock s Truffautem, kdy se snaží spolu přijít na to, co je vlastně režie, kde začíná, kde končí, co ten režisér má dělat, nemá dělat, co umí, neumí, jestli je direktivní nebo není.

Rozebírají samozřejmě i ta jednotlivá Hitchcockova díla. My jsme se vydali cestou obojího, že se bavíme o filmech, ale zároveň právě i o tom, co je teda ta režie, co dělá dobrého režiséra dobrým režisérem. Honza tam cituje i další svoje třeba zahraniční inspirační zdroje, které ho bavily a které má rád. Takže to byla velká svoboda, bylo to hezký a vlastně jsme ani jeden nevěděli, jak to dopadne, když jsme tu knížku psali.

Jan Hřebejk v knize mluví teké o tom, co všechno se v jeho projektech nepovedlo, jak těžké je někdy pokládat nepříjemné otázky? Není to její první kniha rozhovorů, jedna už vznikla s Terezou Maxovou, jak se k jejímu psaní dostala? Co ji dnes napadá při vzpomínce na 11. září 2001 v New Yorku? A jak vnímá mladé novináře, které učí psát reportáže? Poslechněte si celý rozhovor.