Většina komunikace mladých se odehrává přes zprávy. I telefonování je pro ně diskomfort, popisuje Matouš Fejfar z projektu Škola komunikování

Ve vašich materiálech zaznívá myšlenka, že pro mladé lidi je stále obtížnější budovat kvalitní vztahy a normálně spolu komunikovat. Podle čeho poznáte, že dnešní mladí lidé opravdu komunikují hůř než generace před nimi?

Velká část z nich nám to říká. My to vidíme, když do těch škol jezdíme, máme různé akce a mladým věnujeme poměrně velké množství času. Takže to není jenom nějaká studie, ale my to máme hlavně od nich. Sami nám přiznávají, že je to prostě těžší. Online svět, který je samozřejmě dneska dominantnější, tak ne, že to přímo znemožňuje, ale je to samozřejmě jakási obtíž.

Co konkrétně jim dělá největší problém? Začít rozhovor s tím vrstevníkem, nebo třeba říct nějakou nepříjemnou věc?

Určitě všechno, co jste teď říkal. Je to hodně individuální, ale byla nějaká studie, že když člověk používá telefon na komunikování a obecně psanou formu, tak používá jinou část mozku, než když běžně komunikuje. Protože tak, jak si teď povídáme, tak nějak reagujeme. Tělo musí mít nějakou pozici a vyzařuje to úplně jiné věci, než když mám možnost si tu zprávu připravit, smazat, přečíst, dát tam nějaký emotikon.

Oni jsou schopni psát na velice kvalitní úrovni, pochopit se rychle různými vtípky a podobně, to mají samozřejmě vytrénované, ale pak tam malinko chybí to face to face. A jak říkáte, pak s někým vůbec začít ten rozhovor, oslovit někoho, hrajeme fotbal a tam kluk na nás kouká, tak ho pozveme, takové běžné věci už nejsou tak často vykonávané, nejsou natrénované a nemají takovou úspěšnost.

Matouš Fejfar|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

V posledních letech je takový zvláštní fenomén, že mladí lidé mají problém s telefonováním, třeba se objednat k lékaři. Setkáváte se s tím často?

Ano, to má úplně ten stejný kořen, jak člověk není zvyklý komunikovat z očí do očí, tak i to telefonování je trošku diskomfort. Taky to je něco, na co se nemůžu připravit, musím reagovat. 

Jezdíte do škol s tématem komunikace. Co podle vás vůbec lze během krátkého setkání mladé lidi o komunikaci naučit? Nebo jak to vlastně probíhá? 

Jdeme s kůží na trh. Já si myslím, že nejlíp fungují příběhy, ve kterých se můžeme zhlédnout, že se nám vlastně dějí taky. Všichni lektoři, co tam máme, tak přichází před ty děti s tímhle. Zažili jsme nějaké situace, tady jsme to zvládli, tedy jsme to nezvládli, tady nám pomohli, když jsme řešili tohle, a vlastně můžeme dostat ty děti na svoji stranu. Řešíme všichni to samé.

Když mi soused začne v osm večer vrtat do zdi, zrovna mi není dobře, tak já samozřejmě řeším, jestli mám na něj vyběhnout. Nebo můžu zazvonit a zeptat se - hele, kolik toho ještě máte? On řekne, že ještě čtyři díry. A dobrý. Úplně jasné příklady, na kterých to je vidět.

Pak máme různé hry a věci na vyzkoušení. Určitě nám nejde o to, že za dvě hoďky do někoho dáme nalejvárnu a jemu to hrozně pomůže. Spíš jde o nějakou inspiraci, motivaci, že to je důležité téma. Můžeme si vyzkoušet se s 30 dětmi domluvit, jak bude vypadat školní výlet. Budou motokáry? Nebo to bude tohle? Teď to tam samozřejmě začne lítat zleva doprava. A říkáme, že jsou určité metody, jak to udělat správně, jak spolu komunikovat s respektem. A uvidíte, že to pro všechny nakonec bude výhodné. A úplně taková poslední věc, že my je pak pozveme do toho online světa. Chápeme, že v tom fungují, takže máme vlastní discord.

Jak projekt Škola komunikování vznikl? Je větší problém, že mladí lidé neumím mluvit, nebo že neumí poslouchat? Když mluví s mladými lidmi o konfliktech, s čím nejčastěji zápasí? Je pro ně dnes těžké nastavit si hranice? A jaké doporučení mu v komunikaci s druhými pomohlo? Poslechněte si celý rozhovor.