Všechna písmena a čísla mají v mé hlavě barvu. Za synestézii jsem ráda, vysvětluje malířka Klára Sedlo

Když se řekne pop-surrealismus, což je žánr, kterému se věnujete, tak já si osobně představím něco hezkého, barevného. Jelikož je to pop, tedy populární, tak skoro až líbivého. Ale u vás je pod tím často nějaký neklid. Je krása někdy past?

Určitě může být, pop-surrealismus vlastně kombinuje prvky toho klasického surrealismu, který asi známe, to znamená snů a tak, a zároveň prvky pop kultury, což samozřejmě navádí k tomu, že to bude krásný. Ale ono nemusí, může to být i taková kritická odezva na náš současný život.

Trpíte neurologickou poruchou, která se jmenuje synestézie. Nicméně slovo trpí mi k tomu vůbec nesedí a ani vlastně slovo porucha.

Je to tak, já tím rozhodně netrpím, já jsem za to ráda. Synestézie, jak jsem si o tom četla, je spojení několika vjemů. Takže já třeba vnímám zvuky barevně, jako tvary, všechna písmena a čísla mají v mé hlavě barvu. Ale myslím, že to může být spojené různě, někteří lidé to můžou vnímat i čichově třeba.

Klára Sedlo|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Věda ukazuje, že synestetici bývají silněji zapojeni do uměleckých aktivit, což dává smysl. Ale vztah k té kreativitě u nich prý není úplně jednoduchý. Sedí vám to, že synestézie není úplně superschopnost, ale spíš takový vstupní materiál do nějaké dimenze, když to takto nazveme?

Za mě je to skvělý vstupní prostor a nemyslím si, že by mi to nějak komplikovalo tu tvorbu, spíš naopak. Všechno vnímám vizuálně, ale co je fakt, protože já mám k těm písmenům přiřazené ty barvy, tak někdy to komplikuje běžné fungování. Jednou jsme měli nějakou oslavu se spolužáky z AVU a oni datum a místo napsali tak, že každé písmeno udělali jinou barvu. Ale byla to jiná barva, než já mám v hlavě. Takže jsem přišla o týden předtím, protože jsem si to pamatovala jako jiné číslo, měla jsem jinou barvu. Prostě to mělo žlutou barvu a žlutá je v mojí hlavě dvojka, ale byla to jednička nebo něco takového.

Vy jste mi říkala, že jste to tak měla odjakživa. Ale zajímá mě, kdy jste zjistila, že ostatní to tak nemají?

Když mi bylo asi dvacet tři. Já jsem myslela, že to mají všichni, že všichni vidí písmena barevně. Jak by se jinak lidi třeba orientovali ve dnech v týdnu, že jo. Já to mám všechno v hlavě barevné. No a jednou jsme jeli autem a mě napadlo se zeptat kamaráda, jakou barvu vidí čtvrtek. On říká - cože, jakou barvou bych měl vidět čtvrtek, ty jsi blázen. A v tu chvíli jsem pochopila, že to není normální.

No dobře, a jakou barvu tedy má čtvrtek?

Čtvrtek je růžový. 

A co pondělí?

Pondělí je takové bleděmodré, hodně světlé.

A pátek?

Pátek je zelený, podobně jako sobota. Ale pátek je takový víc jako teple žlutozelený a sobota je taková studená zelená.

Vlastně spousta písmen v mé hlavě má přiřazenou zelenou barvu, ale každý jiný odstín, specifický, takže to odlišuji podle toho odstínu. Ale určitě víc než třeba modrá. Modrou tam moc nemám, ale zelených spoustu.

Jak dlouhý čas uplyne od nápadu až po namalovaný obraz? Pomáhá jí výtvarné vyjádření také k tomu, aby si uspořádala myšlenky v hlavě? Je potřeba obrazům rozumět a znát jejich příběh, nebo je lepší, když si k nim každý dosadí něco svého? Je součástí projektu, který se zabývá vlivem umělé inteligence na výtvarné umění, o co jde? A kde teď lze vidět její obrazy? Poslechněte si celý rozhovor.