Vždy se falšuje to, co zrovna frčí. S českým rubínem z 19. století vás nepotěším, říká starožitník Cinolter

Když přijdou lidé s rubínem nebo s cennými šperky z 19. století a říkají, že je to rodinný poklad, dopadne to spíš dobře, nebo odcházejí rozčarování?

To je opravdu individuální, jak co přinesou. Zmínila jste rubíny, ty drahé barevné kameny – tam je problém, že zrovna na přelomu 19. a 20. století byly v českých zemích ty kameny převážně syntetické.

Takže se mi často stává, že někdo přichází, drží v ruce prstýnek a volá: mám pravý rubín! Pak nastává velké zklamání, protože tou dobou jsou to opravdu promile případů, že by tam ten pravý rubín byl. Dával se tam až v pozdějších letech, anebo jsou to potom výrazně starší šperky než zrovna z počátku 19. století.

K vaší specializaci, tedy ke gemologii, se určitě ještě propracujeme. Řekněte mi ale, kdy se starožitníkovi Martinu Cinolterovi naposledy rozbušilo srdce ve chvíli, kdy mu někdo něco nabídl?

Čtěte také

Do svých šperků zaplétá magii. Drátování je formou terapie a meditace, líčí drátenice Monsterance

Teď to budou zhruba tři neděle. Opravdu jsem byl překvapen: oslovil mě jeden pán, že má prstýnek Franze Josefa II., tak jsem k tomu byl trošku skeptický. Pak přišel, otevřel tu krabičku, a mně se normálně rozbušilo srdce, byl jsem úplně z toho vyřízený, jak se říká lidově. Samozřejmě jsem to vůbec nepustil dál.

Skončilo to u vás?

Ano, skončilo to u mě. Já už jsem za svou kariéru prodal pár věcí, kterých jsem litoval nebo lituji. Ne nějak výrazně. Tady jsem si ale říkal, že to nesmí dál, takže skončil u mě.

Co je to za prsten? Je to prsten přímo z držení Františka Josefa, anebo je to prsten, který František Josef někomu daroval v nějakém větším množství?

Tyto prsteny dostávali nejlepší studenti v Rakousku-Uhersku. Někdy je osobně věnoval sám císař, někdy je dostávali prostřednictvím nějakého císařova zástupce. Byly pro zhruba deset, patnáct nejlepších studentů, kteří promovali.

Je opravdu nádherný, nádherná šperkařská práce. Tady je spíš ta historická hodnota než nějaká materiální.

Teď nemluví starožitník, ale vlastně sběratel.

Víte co? To je můj jako celokariérní rozpor.

To znamená: já to chci pro sebe, ale musím to prodat?

Čtěte také

Veterán se kupuje stejně jako umění – když je na trhu, ne když ho chci, přibližuje sběratel Kotlařík

Něčím se živit musím. Samozřejmě pak někdy přijdou předměty, kterých se nedokážete vzdát. Už jsem ale našel řešení, že to aspoň chvilku držím.

To znamená, že si to obstaráte, pak se s tím těšíte, a pak to prodáte?

V kanceláři mám takový skleníček. Když se mi něco opravdu hodně líbí a vím, že to musím prodat – protože nechci ty věci vyloženě hromadit –, tak se na to třeba půl roku koukám. Nebo to mám prostě chvilku v trezoru.

A pak jednoho dne přijde moment, že otevřu ten trezor a něco tam hledám, což se mi stává poměrně často. Najednou to na mě vyskočí a říkám: tak, je čas, abys šel do výlohy, nebo děvčatům dolů do obchodu, aby to prodala.

Ale někdy prostě neodolám a jde to domů.

Co je na nich krásného? Ten um, ta kombinace, ty kameny?

Čtěte také

Svatováclavskou korunu obestírá temná kletba. Kdo si ji nasadí neoprávněně, do roka zemře

Ono je toho daleko víc. Jednak vůbec pocit, který ve vás ten předmět vyvolává. Pak když je tam nějaká historie, když víte, že ten předmět má něco za sebou, prošel některými rukama, kdo ho vlastnil, což se ne vždy podaří dohledat nebo ne vždy tu informaci dostanete. Nebo dostanete mylnou informaci, což se stává často.

Pak samozřejmě také materiálová hodnota. Takže je to kombinace. Je to vlastně kombinace, chemie, to všechno dohromady, co na vás zapůsobí. A pak prostě máte pocit, že to musíte mít, a už se toho nemůžete vzdát.

Podvodníci řežou beryl

Která věc se nejčastěji ve vaší branži falšuje?

Vždycky to, co zrovna frčí, jak se říká lidově. Jakmile se objeví nějaká věc, o kterou je velký zájem, tak se okamžitě objeví lidé, kteří se snaží dělat plagiáty, falza. Je toho poměrně hodně a musíme s tím pořád bojovat.

Já si myslím, že všichni obchodníci, kteří se dnes věnují starožitnostem a mají je regulérně v obchodě, jsou slušní a poctiví lidé, kteří falza nemají rádi. Možná se mezi námi může najít někdo, kdo to asi dělá jinak, ale to se brzo projeví, čas to vždy prověří. Já si myslím, že se na to lidi můžou spolehnout, že se všichni snažíme dělat to nejlepší.

Vy jste gemolog, specialista na šperky. To znamená, že jste už v této branži leccos viděl – leccos šíleného, možná i leccos velmi dobře řemeslně odvedeného. Řekněte mi o něco.

Předně nejsem vyloženě gemolog: mám gemologické vzdělání, gemologii se věnuji spíš jako koníčku. O gemologii se zajímám, je to krásná disciplína.

Čtěte také

Jen 15 vteřin nahraného hlasu stačí k tomu, aby software vytvořil jeho kopii, a zneužití. Vědci řeší, jak falšování zabránit

Ale k vaší otázce: co svět světem stojí, i v naší branži se samozřejmě dělaly podvody a vždy byly snahy něco udělat lepším, než je ve skutečnosti. Takže existují různé manipulace s drahými kameny, které probíhaly už 18. nebo 19. století. S tím se setkáváme denně.

U těch barevných kamenů je to velice složité. Navíc máme dobu, kdy se začaly vyrábět syntetické diamanty. Naštěstí máme silnou zbraň: přístroje, které to dokážou velice rychle a spolehlivě odhadnout.

Samozřejmě se s tím ale dělají permanentně podvody, protože i pro člověka znalého je  prakticky nemožné pomocí lupy rozeznat syntetický diamant od přírodního. Ale ten přístroj to bezpečně odhalí, s 99,7% úspěšností. A když se mýlí, tak se mýlí v neprospěch toho přírodního diamantu: řadši řekne, že je syntetický, i když je přírodní.

Viděl jste někdy nějakou ženu plakat, protože jí muž jejího srdce nabídl něco, co nemělo tu hodnotu, jak tvrdil?

Mnohokrát, mnohokrát se mi stalo, že paní přišla, že chce něco prodat, že to má po svém bývalém, že už to nechce mít a že to jsou diamanty – a diamanty to nebyly. No mnohokrát ne, několikrát, ale stává se to.

Čtěte také

Kameny mají úžasnou vnitřní dynamiku. Je v nich zamrzlý pohyb hlubin země, vysvětluje fascinaci geologií malíř Adam Kašpar

Dělaly se manipulace i s barevnými kameny: zahřívání, nebo se dokonce třeba lepily. Za první republiky se dělalo to, že se vzal čirý beryl – ve skupině berylů je akvamarín, ten je do modra, je tam smaragd, ten je do zelena. Pak je tzv. laukoberyl, respektive čirý beryl, který má stejné chemické a fyzikální vlastnosti jako smaragd nebo akvamarín, ale je naprosto čirý.

Takže se rozřízl přesně kolem rundisty, vložila se do něj zelená folie, pěkně se to slepilo, dalo se to do šperku. Kolem se daly brilianty nebo diamanty, aby nebyl řez vidět. Je to nádherná, krásně zelená sytá barva, kterou už člověk má nakoukanou, takže ji pozná na první pohled.

Úplně ideální je, když máte možnost ten kámen vyndat a dát do sklenice s vodou. Okamžitě zjistíte, že to je nějaké divné: vršek je čirý, na spodku nějaká zelená čárka. Takže ta voda, to jiné prostředí to odhalí. Když to máte v ruce a koukáte na to, tak je to pořád zelené.

Proměňuje se starožitnická branže, nebo zapadá prachem? A které hollywoodské hvězdy Cinolterův krám na pražském Starém městě nevštívily? Poslechněte si celý rozhovor.