Helena Fibingerová: Vždycky jsem chtěla být nejlepší. A když něco moc chcete, tak to dokážete

Helena Fibingerová je i přes svůj pokročilý věk stále v jednom kole. „Občas se mě někdo ptá, jak mě to může takhle bavit a jestli bych nechtěla zvolnit, ale já nechci zvolnit. Tenhle způsob života mi vyhovuje a jsem v něm šťastná.“

„Pravda je, že by bylo lepší, kdyby měl den alespoň třicet hodin. Část týdne žiju na Moravě a část týdne v Praze nebo v zahraničí a nemám čas si vychutnat krásy, které nabízí život sám.“

Olympiáda v Mnichově

Jezdit na klasickou dovolenou ji podle jejích slov nebaví, ale jednu vášeň přeci jen má. „Když jsem byla před padesáti lety na olympiádě, zastřelili tam vedle v domě izraelské sportovce. Když jsem pak v tom domě rozžíhala svíčky, Izraelci, kteří tam uklízeli věci, se mě zeptali, odkud jsem, a pozvali mě k nim. Jenže já jim řekla, že nemám čas. A když mi bylo asi osmačtyřicet, tak jsem pozvání přijala a od té doby jsem Izraeli propadla. Je to nádherná země, navíc má Mrtvé moře, jehož léčebné účinky jsou úžasné.“

Před nedávnem se do Mnichova po padesáti letech vrátila. „V srpnu se v Mnichově konalo mistrovství Evropy v atletice a já měla možnost tam provázet tým našich obchodních partnerů. Tehdy jako dvacetiletou mě to omráčilo a dnes vidím, že mnichovská olympiáda i přes to neštěstí, které se stalo, předběhla dobu minimálně o třicet čtyřicet let. Stadion je nádherný a akusticky vyvážený. Dopřála jsem si tam malou nostalgickou chvilku a dívala se na místo, kde jsem závodila. Jsem ráda, že jsem se tam po padesáti letech vrátila.“

Stále v dobré kondici

Na pohyb mistryně světa ani ve svých třiasedmdesáti letech nezanevřela a stále se udržuje v dobré kondici. „Pohyb mi zůstal dodneška. Ale musím přiznat, že byla doba, kdy jsem se chovala zdivočele. Držela jsem diety, přestala jsem posilovat, ale asi po roce mi pohyb začal šíleně chybět, až jsem z toho měla deprese.“

Zároveň také přiznává, že nikdy neuměla prohrávat a ani dnes se jen tak nevzdává. „Vůle po vítězství musí mít ale nějakou rozumnou mez a u mě to rozumnou mez nemělo. Pro mě je největší balzám na duši, když se mi něco podaří, když mi něco jde, dnes třeba v marketingu. A pokud to je horší a nedaří se, což je v životě normální, tak jdu běhat. A když doběhnu a skoro padnu na konci lesa, tak se mi ten problém vždycky zdá menší.“

„Mám dar od boha, že snesu neuvěřitelnou zátěž, ale ne psychickou. Když mi někdo ublíží, tak se odreagovávám během. Když mi něco nejde, tak roním slzy, ale za chvíli už se mi rodí v hlavě, co bych mohla udělat pro to, aby se věc podařila. Tuhle urputnost mám po své mamince, ona byla také takový bojovník.“

Vůle k tomu mít se líp

Alex Mynářová a Helena Fibingerová|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Pro úspěch ve sportu podle ní nestačí jen fyzické a povahové dispozice. „Pak je to hlavně o tom, jak moc chcete. A když něco moc chcete, tak to dokážete. A další věc – důležitá je touha mít se líp. To je silná motivace, zvlášť u lidí jako já. Milovala jsem svoje rodiče, ale jsem z neskutečně skromných poměrů. Je to prostě o tom, jak moc chcete být nejlepší a já vždycky chtěla být nejlepší,“ dodává v pořadu Alex a host.

Jaké bylo její manželství s trenérem? Jak vzpomíná na olympiádu před třiceti lety a jak na svůj dosažený rekord? Co je důležité pro úspěch ve sportu? Poslechněte si v pořadu Alex a host.