První pomoc je plná emocí. Jsou chvíle, kdy musíte jednat vy, protože záchranka to nemůže stihnout, říká Robert Pleskot

Roberte, pojďme si na úvod představit situaci. Obyčejné všední odpoledne a tramvajová zastávka, někdo se zhroutí na zem. A co se podle vašich zkušeností stane během prvních deseti vteřin v takové situaci?

No, hlavně se všichni leknou, protože to není normální situace. Objeví se několik poznámek ve smyslu opilosti, podle toho, jak ten člověk chudák vypadá. A pak k němu někdo přiskočí, začne ho plácat po tváři, křičet na něj, někdo začne volat, aby někdo zavolal záchranku, někdo tu záchranku zavolá. To si myslím, že se všechno stane.

A teďka je otázka, proč ten člověk vlastně spadl, protože ve většině případů je to běžná mdloba. Ten člověk se začne na zemi probírat. Mdloba je ideální stav pro první pomoc, protože tu si poskytujete sám tím, že spadnete na zem. Když spadnete tak šikovně, abyste si nerozbil hlavu a hlava ležela ve stejné výšce jako srdce, tak se vám do ní navalí krev a začnete být zase při sobě. Proto je mdloba bezproblémová, protože si ji každý vlastně vyřeší sám.

A podle čeho se ten člověk rozhoduje, jestli vystoupí z role toho diváka a jestli začne jednat?

Já si myslím, že hlavně podle toho, jak vypadá ten člověk na zemi, jestli ho vnímáte jako blízkého. To je problém první pomoci už dva tisíce let.

Robert Pleskot|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Takže opravdu můžu předsudky rozhodnout o tom, jestli ta první pomoc bude dána?

Jednoznačně. Jestliže je divný, hnusný a smrdí, tak prostě zavolají záchranku a nikdo se to nedotkne.

Ale přitom, pokud se nepletu, tak vlastně všichni máme povinnost, pokud máme nad 18 let věku, poskytnout první pomoc.

To je právě vyřešené tím, že oni zavolají tu záchranku a tím to přehodí do náruče společnosti a nemusí tam mít žádnou vlastní roli.

Což ale může vést k tomu, že ta první pomoc bude poskytnuta pozdě.

Ta první pomoc má, jak říká můj kamarád Ondra, ve většině případů společenskou úlohu, ale jsou chvíle, kdy opravdu musíte jednat vy, protože záchranka to nemůže nikdy stihnout. My máme takové představy, že příjezd záchranky se dá stanovit zákonem. To je taková hodně legrační představa, jako nikde na světě nepřijíždí záchranka dřív než u nás a nikde na světě nebude nikdy dříve přijíždět, takže prostě vždycky tam je 10 minut a to je teda fakt jako brutální číslo.

Dá se naučit to, že v takové situaci neztuhnu, ale naopak jsem schopen pomoct?

To se nedá naučit, ale dá se to natrénovat. Vy to musíte opakovat v modelové situaci pravděpodobně víckrát než třikrát. Na to nejsou úplně studie, ale máme tu zkušenost za těch 30 let, co to děláme, že prostě ty čtyři opakování už po sobě nechávají nějakou stopu. Vy samozřejmě ztuhnete, to víte, že ztuhnete, to je strašlivý pocit, když jste to nikdy nedělal. Ale tím, že jste to párkrát zkusil v těch modelových situacích, kdy to byla hra, tak najednou jste schopen fungovat.

A ještě jednou věc, kterou jsme teda neřekli na začátku a která je v první pomoci vždycky to nejdůležitější - nevlítnout bez rozmyslu do průseru, neskočit do vody, kde se utopím, nevběhnout do hořícího baráku nebo silnice. 

Co je pro první pomoc klíčové, co by měl člověk umět? Jak vypadají zážitkové kurzy ZDrSEM? Už přes třicet let vzdělává veřejnost, co ho to naučilo o lidech? Jak změní kurz první pomoci účastníkům pohled na svět? A jak by zněla jedna jediná věta, kterou bychom si měli zapamatovat pro situaci, kdy někdo vedle nás potřebuje pomoc? Poslechněte si celý rozhovor.