Jako dítě jsem trpěl paralyzujícím studem, dětská vystoupení pro mě byla utrpením, říká Marek Němec

Po koronavirem rozštěpené sezóně a sporadických prázdninách čeká Marka Němce dozkušování hry Bez roucha v Divadle v Dlouhé. „Na jaře jsme si vyzkoušeli, jaké to je hrát pro prázdný sál. Díval se na nás jen mobilní telefon a to není ono. Lidé teď moc nekupují lístky dopředu – trochu se bojí budoucnosti. Ale zase na druhou stranu by bylo skvělé, kdybychom začali víc žít přítomností.“

Marka Němce čeká práce i v monologickém divadle Terminus, které spoluzaložil. „Pro nás je to taková bojovka. Je to divadlo, kde herec čelí převaze toho publika a je to až skoro hrdinské. Já si to třeba jako herec zatím netroufnul zkusit,“

Mark Němec vyrostl v Chebu a jako dítě byl prý dnes upovídaný herec stydlivý. „Jako dítě jsem trpěl až paralyzujícím studem. Dětská vystoupení pro mě byla utrpením a potom později v kapele jsem hrával zády k publiku. Myslím, že to bylo dáno vysokými nároky, které na mě rodiče kladli.“

Původně chtěl studovat architekturu po vzoru svého otce. Pak ale zatoužil potkat herci Vinohradského divadla, kteří otevírali ročník na DAMU, a už u herectví zůstal „Tehdy mně zlákala ta interpretace, že zkrátka jeden něco povídá a ostatní ho poslouchají. Důležitou osobou pro mě byla Jana Hlaváčová“

Už ve druhém ročníku měl Marek Němec možnost zkoušet v Národním divadle – hru ale nedozkoušel. „Tehdy ta paní režisérka byla tak diktátorská a já cítil takovou nesvobodu, že jsem musel odejít a chtěl jsem skončit i s herectvím. Pak jsem ale potkal studenty výchovné dramatiky a zjistil, že je možné divadlem někomu pomáhat, a to mě vrátilo zpátky do hry,“ vzpomíná Marek Němec.

Poslechněte si celý pořad Až na dřeň.