Mladší sourozenci to nemají lehký
Ondřej Suchý má na svém kontě stovky písňových textů, je autorem několika knížek a už léta vysílá na vlnách Českého rozhlasu oblíbený a také oceňovaný pořad Nostalgické muzeum. V pořadu Až na dřeň mluvil nejen o práci, ale i o strastech mladších sourozenců.
A začal, jak jinak, dětstvím. „Z dětství se mi vybavují různé útržky. Vybavuji si, jak jsme bydleli na Spořilově. Bratr byl grafikem a jednou přinesl domů návrh plakátu a řekl mi tady udělej čáry. A když pak přinesl ten plakát hotový, tak jsem viděl, že tam na něm jsou ty moje čáry. Samozřejmě mě formoval, protože on je o 14 let starší,“ vypráví Ondřej.
„Jiří byl pro mě hrozně důležitej, když jsem třeba dostal špatnou známku nebo poznámku, tak otec, ten by mě mohl zmlátit a bylo by mi to jedno, ale bratr jen řekl: Nejsi náhodou pitomej? A slyšet tohle od Jiřího, to bylo velmi kruté. Na mě se vydováděl jako takový mentor. Ale třeba k Vánocům mi dával gramofonový desky, Spejbla a Hurvínka nebo pohádky s Janem Werichem. Poslouchal jsem i Voskovce a Wericha, musel jsem je poslouchat, a nejhorší bylo, když jsem před spaním slyšel píseň Když v domě straší duch. Mně se to potom zdálo, takže jak vidno, ne vždy jsem měl veselé dětství.“
A kdo z bratrů to měl těžší? Těžko říct. „Bratr přicházel do puberty, bylo mu patnáct, šestnáct, a musel mě třeba potupně vozit v kočárku po Spořilově,“ vypráví Ondřej.
„Ale později jsem si pořád říkal, že nemůžu být jako bratr. Chtěl jsem se od Jiřího odlišovat. Psal jsem vážnou poezii a nikdo mi to nechtěl otisknout. Třeba teď jsem našel dopisy od redaktorů Mladého světa, Arnošta Lustiga a Ladislava Smoljaka, když mi to vraceli. Chtěl jsem se lišit a náhoda tomu chtěla, že jsem dostal příležitosti. Třeba nakreslit vtip. Takhle jsem se dostal čirou náhodou k myším vtipům, napadlo mě, že by třeba mohlo být Egon Ervin Myš, Myš dobré naděje, a tak jsem udělal pár vtipů a ty zabraly. A nakonec jsem se stal kreslířem vtipů a karikaturistou a to můj bratr neprovozuje.“
Mladší sourozenci to podle Ondřeje Suchého nemají vůbec lehké: „Ovšem naskýtá se jim zároveň možnost, že si jich někdo všimne, já jsem se takhle dostal do televize. Jel jsem tam a všiml si mě jeden člověk a ptal se, co tam dělám, a já řekl, že hledám práci. Tak mě vzal o dvě patra výš, že tam zrovna odešel Karel Šíp na vojnu a já jsem šel na jeho místo. Jsem přesvědčenej, že tam sehrálo roli, že jsem ten brácha.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
