Edison Filmhub mezi stovkou nejlepších kin světa podle magazínu Time Out. Všichni jsme srdcaři, směje se manažerka Jaroslava Kolibačová

Krásná zpráva, že kino Edison Filmhub se dostalo do žebříčku stovky nejlepších kin světa magazínu Time Out. Co myslíte, že byl hlavní bod pro tu porotu, která o tom rozhodovala?

To je mi teda upřímně stále záhadou, že zrovna my, jedno z nejmladších kin u nás jsme se dostali do tohoto prestižního žebříčku. Ale myslím si, když jsem o tom více přemýšlela, tím, že děláme kino jinak, snažíme se právě dělat nejrůznější debaty, cílíme na nejrůznější skupiny, cílíme na to, abychom u nás hovořili o tématech, které se dějí ve světě a tak. Takto jsme se začali profilovat už hned od zrodu kina a stále v tom jedeme a víc a víc se nám přidávají právě debaty a různé věci.

Sídlíte ve funkcionalistické budově bývalé Edisonovy transformační stanice z první republiky. Jak moc podle vás atmosféru toho kina vytváří ta samotná architektura?

Myslím si, že velkou. Náš zakladatel Ivan Hronec zvolil tu nejlepší budovu, co mohl. Tím, že zachoval toho ducha té transformační stanice, jmenujeme se Edison a v našem logu je žárovka. A zachovali jsme to, že máme třeba u nás na kavárně plastiku od Zdeňka Pešánka, která byla dřív na budově, takový velký obraz, kde si vlastně připomínáme historii.

Jaroslava Kolibačová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Celá ta budova je strašně nádherná, takže vlastně tím, jak jsme přišli do úplně nekino prostoru, tak se nám podařilo vybudovat to, že už nejsme ty kina v podzemí, kde jdete dolů, takže se vlastně ztrácíte. U nás stoupáte nahoru a máme tam i sklo, když tam sedíte ještě před filmem, tak můžete vidět denní světlo nebo celkově se díváte do kavárny a tam můžete takto šmírovat. Takže to si myslím, že je u nás hodně specifické.

Vaše kino se dostalo do žebříčku stovky nejlepších kin na světě, byla jste někdy v některém z těch ostatních 99 kin?

Projížděla jsem si ten seznam, ale tím, že jsme i v síti Europa Cinemas, tak máme různé konference, kde se vlastně kina prezentují, tak musím říct, že jsem byla strašně ráda, že tam bylo třeba islandské kino Bio Paradís, které prezentovalo na naší poslední konferenci ve Vilniusu a strašně mě nadchlo.

Když jedu na dovolenou, tak samozřejmě obcházím jako první kina. Byla tam i polská kina, tak to jsem byla, byla jsem v Berlíně, takže kamkoliv jdu, tak já tomu vždycky říkám, jdu na špionáž. Chci se právě podívat, jak to dělají. Jestli mě to bude inspirovat, což vlastně ve většinu případů je, mě strašně baví, jak to má většinou taky ty kavárny nebo různé bary, což si nebudeme lhát, kina potřebují i toto. Proto i my máme tu kavárnu, která je pro nás strašně důležitá.

Filmové centrum Edison Filmhub|foto:Filip Šlapal

Líbí se mi, jaké dělají koncepty. Teď jsem byla třeba minulý rok v Hamburku, kde dělali němé filmy s živou hudbou. Zrovna hráli Tabu, které my máme taky v naší filmografii, takže to teďka chci taky hrát. Podívat se, jak to dělají jinde a vlastně zjistíte, že ty programy jsou takové podobné a dělají to srdcaři. To se mi na těch kinech vlastně hodně líbí, což jsem viděla i v tom seznamu, že bez toho srdce to vlastně vůbec nejde.

Bez mých kolegů, od našeho promítače Efima, kolegu Ryana přes Helenu, Jáchyma, Aničku, bez nich to vlastně vůbec nejde. Tím, že jsme takový úzký tým, tak když se setkáváme, tak vlastně mluvíme jenom o filmech. Teď jsme měli i velkou konferenci Asociace provozovatelů kin, kde Petr Vítek zmiňoval, že když se kinaři sejdou, tak se stejně mluví o té práci, o těch filmech a myslím si, že na těch kinech to jde strašně znát.

Co sleduje, když přijde do nějakého kina? Jak se liší dramaturgie Edison Filmhub? Filmy do programu prochází tzv. kurátor, jak to probíhá? Jak kino vznikalo? A mění se nějakým způsobem chování diváků? Poslechněte si celý rozhovor.