Obří branická lednice zajistila studené pivo pro Pražany
Mezi Branickým železničním a Barrandovským mostem stojí ojedinělá technická památka, areál Branických ledáren. Vznikl podle projektu architekta Josefa Kovařoviče, stavebních prací se ujala známá firma Nekvasil. Ledem podnik zásobovala Vltava.
Za myšlenkou vzniku Branických ledáren stáli pražští hospodští a restauratéři, kteří založili obchodní společnost Akciové ledárny. Samotný areál byl vybudován v letech 1909 až 1911 v pozdně secesním stylu. Pro výstavbu vybrali jedno z nejchladnějších míst vltavského břehu, kde je průměrná roční teplota až o 3 stupně Celsia nižší než na jiných místech Prahy.
Dominantní budovou a jádrem areálu je vlastní „lednice“, hala železobetonové konstrukce s důmyslným systémem větrání a kanalizace, obehnaná mohutnými zdmi s korkovou izolací. Napravo od ní, pohledem k řece, stojí vila, kde sídlila správa objektu. Na protilehlé straně areál uzavírají bývalé stáje. Stávala tu i kovárna, kolárna, sklady na ukládání ledařského náčiní, uhelna a dřevníky. Celý areál se nachází na pozemcích o rozloze téměř 14 000 metrů čtverečních, samotná "lednice" má 2 300 metrů čtverečních. K řece jsou orientovány zadní fasády objektů bývalých kůlen, skladů a dílen, kolem nichž vede cykloztezka do Modřan.
V uměle vybudované zátoce za areálem dělníci v zimě rozsekali led na bloky, dopravili je do ledárny a odtud koňské nákladní povozy v létě bloky ledu rozvážely po Praze a okolí; do hospod, restaurací, kaváren, řeznictví. Všude tam, kde bylo potřeba chladit. Provoz Branických ledáren ustal počátkem 50. let 20. století (v roce 1954). Podniky tou dobou už bývaly vybavené chladničkami, mrazničkami a dalšími chladicími systémy. Ale především: v souvislosti s budováním Vltavské vodní kaskády řeka v Praze už prakticky nezamrzala. A nezamrzá. Led tak nebylo kde brát.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
