Cukrář musí být nejen umělec, ale i psycholog, myslí si Mirka van Gils Slavíková, která právě vydává novou knihu s recepty

„Jsem poběhlice po celém světě a všude jsem něco nasála,“ říká o sobě známá cukrářka se smíchem.  „Mám ochutnáno obrovské množství chutí. Ráda bych se ještě podívala třeba do Japonska, kde jsem zatím nebyla a kde bych určitě ještě spoustu nových věcí ochutnala.“ Uctít ji prý přitom není vůbec těžké, stačí k tomu nové brambory s tvrdým tvarohem, máslem a pažitkou.

Známá cukrářka vydává v těchto dnech další knihu s recepty. Ztráty know-how se prý nebojí. „Já vždycky říkám, že když něco pustím ven, tak si uvolním v hlavě místo pro něco dalšího. Navíc dobrý učitel musí pochopit, že si nic neodnese, a já mám v sobě velkou potřebu všechno pustit ven, aby to moji čtenáři nasáli a naučili se to. Největší odměnou je to, když mi lidé řeknou, že moje recepty fungují. Já si nechci nic nechávat pro sebe. Moc si vážím toho, že lidé podle mě pečou.“

Chtěla být výtvarnicí

Mirka van Gils Slavíková chtěla být původně výtvarnicí, dodnes maluje a i cukrařinu povařuje za uměleckou disciplínu. „Tehdy byl ale můj tatínek krutopřísný a na uměleckou školu mi nedovolil jít. Všechny výtvarníky totiž považoval za příživníky. Dva roky jsem ho kvůli tomu neměla ráda. Dnes už ani nespočítám, kolikrát jsem mu za to v duchu děkovala a prosila ho za odpouštění,“ dodává v pořadu Až na dřeň.

Cukrář musí být podle Mirky van Gils Slavíkové nejen umělec, ale také psycholog. „Hubatě říkám, že můj klient neví, co chce, a já ho musím přesvědčit, že chce to, co já mu připravím tak, aby se s každým soustem cítil jako v nebi.“ Tvarohovým dezertem s pomerančovou kůrou v tenkém čokoládovém papíru uhranula i někdejší ministryni zahraničí USA Condoleezzu Riceovou, která sladké vůbec nejí.

Kterého ocenění si Mirka van Gils nejvíc váží, proč nedá dopustit na barvy a jak může pracovat s intolerancí na cukr? Poslechněte si celý rozhovor – i o tom byla v pořadu Až na dřeň řeč.