Karlův most bez turistů a silnice s minimem aut. Létající redaktorka prošla Prahou během karantény

Výhodou karantény je to, že si doma můžete pořádně uklidit. Pravděpodobně tak důkladně, jako nikdy. Já už přetřídila, co se dalo. Oblečení ve skříni je srovnané v komínkách podle barev a pustila jsem se taky do pečení z kynutého těsta. 

Jediný styk se světem tam venku mám díky psím procházkám, takže vím, že jaro už dorazilo. A přitom jakoby se čas nadobro zastavil. Z ulic zmizeli lidi, auta jezdí minimálně a na obloze teď letadlo neuvidíte. Je to zvláštní období ničeho. Vydala jsem proto podívat po týdnu do města. Na místa, kde touhle dobou proudí davy lidí.

Roušky od mojí mámy, které jsem darovala Českému červenému kříži

Roušky potřebným

Jedna věc se mi na nás na Češích líbí, když jsme v háji, spojíme se v jedno. Soudržnost a solidarita zafungovala. Před pár dny jsem cestou z venčení večer míjela vinárnu. Normálně tady lidi posedávaj a popíjej víno. Z místa je teď šicí dílna. V podstatě ve všech domácnostech napříč celou republikou se šije. Moje maminka jich už ušila několik desítek. A já, protože nemám šicí stroj, je roznáším tam, kde jsou potřeba. Při své procházce Prahou jsem zamířila na Mariánské náměstí, kde sídlí pražský magistrát. Z dřív běžně přeplněného parkoviště je teď stanoviště Českého červeného kříže. Můžete tady odevzdat roušky, které pak dál putují tam, kde je jich málo. Náměstí vypadalo jak polní nemocnice.

Náměstí Na Kampě na Malé Straně během karantény

Karlův most bez turistů

A vůbec. Celé centrum Prahy je bez lidí zvláštní. Nikde nikdo. Vlastně se mi to líbilo jít po Karlově mostě a potkat všeho všudy jen pár lidí. Karlova ulice směrem na Staromák zela prázdnotou. Prohlížela jsem si domy, jeden po druhém a vnímala je najednou jinak. Vlastně mi došlo, že si je prohlížím takhle detailně úplně poprvé. U Rudolfina jsem si pak sedla na schody, hezky svítilo sluníčko. Místo, kde obvykle projíždí jedna tramvaj za druhou, všude auta a studenti kouříc před fakultou. Teď nikde nikdo a ticho. Chtěla jsem si ten pohled vyfotit do paměti. Byl to zvláštní pohled a pocit zároveň. Čas teď musíme zkrátka věnovat sobě navzájem. Svým rodinám, sobě samým a víře v lepší zítřky. Společně to všechno určitě zvládneme.

Buďte stateční a držte se!

Vaše Sabina

#letajiciredaktorka

Spustit audio