Držet Mozartův rukopis je opravdu výjimečný zážitek, líčí Petr Slouka z Lobkowiczkého hudebního archivu

Působíte jako kurátor a programový manažer Lobkowiczkého hudebního archivu. Jak popisujete svoji práci těm, kteří si pod slovem hudební archiv představí jenom nějaké - velmi obrazně řečeno - zaprášené noty?

Tak já jsem rád, že existují lidi, kteří si pod tím představí aspoň nějaké zaprášené noty. Protože spousta lidí se mě vždycky ptala: Tys dělal hudební vědu, archivnictví a děláš v pivovaru? Takže jsem za ně opravdu vděčný.

Je to dennodenní řehole, můžeme říci, z toho pohledu zachovat toto kulturní dědictví dalším generacím. Neustálé kontroly depozitářů, klimatických podmínek, zpřístupňování tohoto dědictví veřejnosti, ať už formou přednášek, koncertních programů, komentovaných prohlídek, ale také edukačních programů, kterých děláme velké množství nejenom pro naše školy, ale třeba i pro zahraniční univerzity. A seminářů, které realizujeme, takže toho je opravdu spousta.

Petr Slouka|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Ty sbírky v Lobkowiczkém hudebním archivu se budovaly více než tři století. Co to s člověkem dělá, když pracuje s tak výraznou kontinuitou, která přesahuje celé generace?

Pro mě je to fond, kterým já poznávám vlastně tu lobkowiczkou hudební historii. Tím, že se to budovalo tolik století a přes tolik generací, tak je úžasné tam vidět, jak se v těch jednotlivých částech sbírky proměňuje, zrcadlí vkus těch jednotlivých tvůrců této sbírky. Proto já vždycky ty sbírky vnímám komplexně. Nejenom samozřejmě lobkowiczkou sbírku, ale i další úžasné sbírky, které tady v českých zemích máme. Takže je to takové skvělé svědectví o proměnách vkusu a nejen těch jednotlivých tvůrců té sbírky, ale vůbec celé šíři toho sociokulturního prostředí.

A určitě se vás vždycky zmocní taková jakási posvátná úcta, když se těmi věcmi probíráte. Nejenom k těm předchozím generacím, ale i k tvůrcům té hudby samotné, která tam je. To si asi dovedete představit, když máte v rukou třeba Mozartův rukopis, tak je to opravdu výjimečný zážitek.

Já už tedy nejsem takový ten fanda, sběratel, který by v tom viděl takovou hodnotu. Já spíš vidím tu hodnotu právě v tom, co to zanechává lidstvu a v té znějící hudbě, která z toho potom vlastně tím, že se to přehraje, zase po těch staletích zazní. Ale prostě nemůžu si pomoct, ta úcta tam určitě je a i to vědomí toho, že to držíte v ruce po těch dvou stech letech, co to držel Mozart, tak je fascinující.

Jaká další jména se v archivu objevují? Čeho mají největší privátní sbírku na světě? Jak se s tak cennými materiály zachází a jak se udržují? Co všechno hudební archiv zahrnuje? A co uvidíme na výstavě Od kalamáře k psacímu stroji v Lobkowiczkém paláci? Poslechněte si celý rozhovor.