V Iráku jsem myslela, že už tu hrůzu neunesu. Mojí psychohygienou jsou projekty pomoci, přiznává fotografka Jarmila Štuková
Už bezmála 20 let jezdí fotit do rizikových oblastí a patří mezi naše nejznámější fotografky. Za své snímky získala nejedno ocenění. Jak se vyrovnává s explicitním zlem a proč chce být raději dobrou tetou než mámou? Do pořadu Až na dřeň přišla Jarmila Štuková.
Jarmila Štuková se ráda dívá do minulosti. Jako dítě se prý vidí hlavně se zvířaty, do kterých byla blázen, dokonce se chtěla stát veterinářkou. Její dětství také hodně ovlivnil dědeček – někdejší profesionální voják. Učil ji nejen prosekávat se mačetou lesem, ale také dívat se na lidi jinýma očima.
Od mala měla velký cit pro umění a skládala vlastní písničky. Vrhla se proto do studia na DAMU. Už ve druhém ročníku ale věděla, že divadlo nebude její životní cestou.
„Já jsem hodně prosociální a zajímají mě příběhy. Po DAMU jsem se zamilovala do fotografie a ta láska mě asi nikdy nepustí. Nikdy jsem ale nechtěla fotit třeba architekturu nebo přírodu, vždycky mě zajímal člověk.“
Že je na správné cestě prý zjistila hned na své první výpravě, kdy fotila HIV pozitivní děti i jejich maminky, které ve finanční nouzi prodaly své orgány. Reportáž totiž tehdy vynesla na jejich podporu mnoho peněz. „Tenkrát mi došlo, že můžeme dělat něco zásadního. Že fotka může na něco poukázat.“
Čiré zlo i hrdinství
Jarmila Štuková o sobě říká, že potřebuje věci vidět na vlastní oči. To je jeden z důvodů, proč jezdí do míst, kterým se ostatní obloukem vyhýbají. A vždy se snaží všímat si alespoň něčeho pozitivního či možnosti posunout věci k lepšímu.
„Ve válečných situacích vidíte čiré zlo a násilí, ale také velké hrdinství.“ Nevadí jí nepohodlí ani spaní v chýši. Zatímco v prvních letech jen fotila, dnes je podle svých slov humanitární fotografkou a svou práci propojuje s pomocí. „Dnes už si neumím představit, že bych dělala jen fotoreportérku,“ přemýšlí.
Zároveň dodává, že zážitky z cest v ní zůstávají a občas ji doženou. Jedním z momentů, kdy už toho měla opravdu dost, bylo focení v Iráku.
„Poslední den nám jedna žena vyprávěla o autech s výbušninou, která Islámský stát poslal proti domu, kde bylo několik rodin. Držela chlapce, který byl rozřezaný, a její dvě dcerky měly rozsekané oči. To už jsem si fakt myslela, že tolik hrůzy neunesu. Mojí psychohygienou jsou pak projekty pomoci.“
Jarmila Štuková je vdaná, je několikanásobnou tetou, ale mámou z vlastního rozhodnutí není a být nechce. „Já jsem rodinný typ. Jsem ale z rozvedené rodiny a koncept rodiny jsem i kvůli různým zážitkům z dětství neměla. Řekla jsem si, že svět spíš potřebuje mít hodně dobrých tet, než abych měla svého prcka.“
Co během cest zjistila sama o sobě? Jak nabírá sílu, když je jí opravdu moc smutno? Co znamená, že na cestách přepíná na klidnější a špinavější Jarmilu? A je fotografkou, která si snímek vyčeká? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Castingová režisérka a autorka dokumentů Maja Hamplová: Natáčení v Iráku, to pro mě byl velký náraz
Jako castingová režisérka stojí za celou řadou úspěšných filmů. Nebojí se ale ani dokumentů, točila třeba v Iráku. Hostem pořadu Až na dřeň byla filmařka Maja Hamplová.
-
Při natáčení si příběh odosobním, rozbrečím se až ve střižně, svěřuje se novinářka Lea Surovcová
Už léta je jedním z pilířů zpravodajství České televize. Jaké to je zpracovávat bolavé lidské příběhy a vyrovnávat se přitom s urážkami na sociálních sítích?
-
Pavla Holcová, kolegyně Jána Kuciaka: Snad už nikdy nebudu muset natáčet film o vraždě novináře
Před lety založila České centrum pro investigativní žurnalistiku, které dodnes vede. Je také jednou z hlavních protagonistek dokumentárního filmu Kuciak: Vražda novináře.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka