Studentský dokument Byt či nebýt v českých kinech. Jak nové bydlení změní životy pěti lidí bez domova?

Jaroslave, začnu u vás. Jsem tím, kde bydlím? Definuje mě to, kde bydlím?

Já si myslím, že do určité míry jo. Vlastně v tom názvu máme to byt či nebýt a otevírá to otázky, jestli opravdu to bydlení je tak důležité, abychom byli a žili.

Jak jste se vlastně dostali právě k tomu tématu samotnému a proč jste si potom vybrali projekt Housing First?

Nás oslovilo samo město Otrokovice s tím, že právě rozjíždějí tento sociální projekt. Oslovili naši fakultu, jestli o tom nechceme natočit film. Mně se to téma líbilo, tak jsem se s městem sešel, já jsem se teda zezačátku bál, aby nechtěli z toho udělat trošičku reklamu na ten projekt. Naštěstí nám dali poměrně volné ruce, takže jsme si plácli a začali jsme točit. Prvně jsme mysleli, že to bude krátký film, ročníkový, ale nakonec se z toho stal celovečerní.

Jaký byl ten moment, u kterého vám došlo, že to asi nebude úplně krátkometrážní a že z toho prostě potřebujete udělat něco většího?

Bylo to asi víc momentů, když jsme zjistili, že ty osudy těch lidí a to, jak vlastně žijí, co si odnáší z té minulosti, ty démony té minulosti, že to jsou opravdu silné momenty, které jsme s nimi prožívali. A začalo mě zajímat víc, jak to s těmi lidmi bude. Bylo to pro mě najednou víc zajímavé než ten samotný projekt, protože ty lidi, kteří si prožili minulost, jakou si nikdo z nás nedokáže představit, tak to pro nás bylo asi to nejhlavnější.

Těch aktérů je tady pět, zajímalo by mě, podle čeho jste vlastně vybírali?

My jsme to zezačátku měli nastavené tak, že jsme chtěli točit se všemi z toho projektu, což bylo asi 12 bytů. V některých bytech žili jedinci, v některých třeba rodiny nebo páry. Podařilo se nám domluvit natáčet v osmi bytech. Chtěli jsme to mít takto pojištěné, kdyby někdo třeba přestal chtít s námi spolupracovat, anebo nebyl ten vývoj tak zajímavý. A nakonec jsme tam dali čtyři byty, respektive pět protagonistů, a to ze dvou důvodů. Jeden důvod byl, že u některých opravdu ten vývoj nebyl tak výrazný a někteří s námi nechtěli dál pokračovat, protože to byl přece jen velký zásah do soukromí.

Adame, které momenty vám z těch tří let nejvíc utkvěly v paměti? Vzpomenete si na něco?

Určitě. Myslím si, že nejdůležitější a zároveň nejsilnější momenty, které často v tom filmu vlastně nejsou, protože se to dělo třeba i za kamerou, byly například Vánoce, kdy docházelo k tomu, že s těmi lidmi netrávili čas jejich nejbližší. Protože byli často sami, ale byli jsme to my jako filmaři. Takže tady v těch okamžicích, těch svátkových, docházelo podle mě k tomu největšímu prohloubení vztahů.

Které linky toho filmu se postupně vyvinuly?

Myslím si, že všechny ty dějové linky se vyvinuly, proto jsme je do toho filmu vybrali. Každá linka se uchýlila někam jinam. U někoho to skončilo opravdu špatně, u některých tam je zase ten happy end, že se jim začalo dařit, takže myslím si, že tam je velký kontrast mezi těmi lidmi, které v tom filmu uvidíte.

Je tam něco, co všechny ty linky spojuje?

Nejvíc si myslím, že je spojují ty zvířata. Oni jak jsou samotáři a nemají tolik přátele, tak je zajímavé, že každý z nich měl nějaké zvíře. A každé to zvíře sedělo k tomu charakteru. Takže máme tam psa, strašilku, kočku, papoušky.

Co pro ně samotné znamenaly tři roky práce na tomto projektu? Co bylo během natáčení nejtěžší? Měli nějaké hranice v tom, co všechno zaznamenávat? Jak na film reagují diváci? A co by chtěli, aby si lidé z dokumentu odnesli? Poslechněte si celý rozhovor.