Jaké podoby může mít alternativní spiritualita v Česku? Odpoví reportážní kniha Neříkejte tomu ezo

Mám takový krátký úvod. Neříkejte tomu ezo: Česko uprostřed spirituální krize, reportážní kniha mapuje podobu alternativní spirituality v České republice. Zkušenost s někým „ezo” má dnes asi každý, ať už jde o strýčka, kamarádku, nebo někoho ještě bližšího. Odborníci dokonce říkají, že to je až padesát procent. Jak to vnímáte?

Magdalena: Je to tak. Ono se vlastně docela těžko definuje, co to ezo je, respektive ani religionistika na to nemá jednotnou konkrétní definici. Ale když se měřilo i třeba kolik lidí věří horoskopům, kolik lidí věří v nějaké energie, tak to vychází okolo těch padesáti procent.

Kdo dělal ty průzkumy a jak vypadají?

Pavel: Já myslím, že to dělá normálně Akademie věd nebo CVVM. A protože tam se to neměří jako třeba pravice, levice, že jsem na 60 procent levice nebo jsem na 60 procent ezo, ale je tam právě, jak Magda říkala, nějaký typ otázek - věříte horoskopům, věříte ve vyšší síly, nějaké energetické síly a takto. A z toho potom ti religionisté můžou říct, že to vychází, že zhruba 50 procent lidí splňuje dost znaků, abychom mohli říct, že jsou alternativně spirituální. Ale jsou to humanitní vědy, takže je to nějaká interpretace, není to samozřejmě pevné.

Pavel Šplíchal, Magdalena Dušková a jejich kniha Neříkejte tomu ezo|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Proč si myslíte, že Česká republika důvěřuje těmto směrům?

Magdalena: Já si myslím, že hodně lidí má nějaké spirituální potřeby. Myslím si dokonce, že většina lidí má nějaké spirituální potřeby. A tím, že tady nemáme dominantní třeba křesťanství ani žádné jiné náboženství, tak mám pocit, že se tak nabízí hledat tu spiritualitu jinde. A vlastně i na tom západě hnutí New Age, které my překládáme jako alternativní spiritualita, tak je hodně populární. I se sociálními sítěmi, jak jsou teď horoskopové aplikace, všechny tyto věci, tak to podporuje tento typ spirituality spíš než třeba nějaké tradiční křesťanství nebo nějakou už dlouhotrvající církev.

Vy jste si v úvodu sami sobě kladli otázku: Co je a není ezo? Takže když zmíníme pár směrů - čínská medicína, věštění z karet, práce s energiemi, tak jak se v tom vyznat? A co je tedy to ezo a co ne?

Pavel: Když jste to tak řekla, tak čínská medicína podle mě nikoliv nezbytně, věštění z karet - jo a práce s energiemi - jo.

Já vám ale budu oponovat, protože čínská medicína na východě je pro ně tradiční medicínou.

Pavel: Proto já jsem říkal, že čínská medicína ne, že může být, tam je taky nějaké převedení z toho východu na západ. Asi bychom neřekli o buddhismu, že je to alternativní spiritualita, když je to tradiční náboženství. Nebo, jak říkáte, čínská medicína.

Ale ve chvíli, kdy se toho chápe ten západ, ať už je to v 60. letech nebo i dřív na přelomu 19. a 20. století nebo se začátkem nějakého kolonialismu, kdy se tyto východní směry dostávají i na západ, tak už to nějakým způsobem není v tom svém prostředí a nějakým způsobem se to proměňuje. A samozřejmě těch vlivů ta alternativní spiritualita do sebe nasává mnohem víc.

Pavel Šplíchal, Lenka Vahalová a Magdalena Dušková|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Magdalena: Já bych ještě doplnila, že často se třeba ta čínská medicína nebo i nějaký buddhismus kombinuje s dalšími, ať už praxemi, jako jsou třeba tarotové karty, které nejsou v kombinaci třeba řekněme s čínskou medicínou tradiční. A tak se vlastně skládá ta spiritualita. Proto Pavel podle mě říkal, nikoliv nezbytně, protože často se to kombinuje ještě s dalšími různými praxemi, způsoby alternativního léčení, věštění budoucnosti atd.. 

Pavel: Ale někdo může být právě úplně racionální a jenom chodí na čínskou medicínu, a pak to s žádnou alternativní spiritualitou nemá nic společného.

Proč si zvolili zrovna toto téma ke zpracování? Jak daleko do historie se se svými reportážemi dostali? Kam se alternativní spiritualita posunula dnes? Proč by se tomu nemělo říkat ezo? V knize je mnoho příběhů, které byly pro ně nejzajímavější a proč? Poslechněte si celý rozhovor.