Pobaltí – skrytá perla Evropy
Možná jste už navštívili většinu evropských zemí a stále ještě odkládáte cestu do tří pobaltských států. Litva, Lotyšsko a Estonsko tak nějak zůstávají na okraji našich cestovatelských plánů.
Jak se ale sám přesvědčil kolega Václav Müller, Pobaltí má co nabídnout. My se v našem dalším cestovatelském miniseriálu budeme věnovat hlavním městům.
Litva – Vilnius
Do Vilniusu vedou cesty po silnici a vzduchem. Na železnici raději zapomeňte. Pokud nejedete autem, doporučuji hodinu a 15 minut trvající let z Vídně. Z Prahy bohužel přímé spoje nelétají.
Centrálním bodem metropole s půl milionem obyvatel, je rozlehlé Katedrální náměstí. Dominuje mu Vilniuská katedrála z 19. století a socha Gediminase, středověkého zakladatele města.
Hned za náměstím se rozkládá prostorný park, za nímž stoupá stezka na Horu tří křížů. Její výška 165 metrů je v této placaté zemi přímo závratná. Památník v podobě tří masívních bílých křížů připomíná proces christianizace v zemi, kde se pohanství udrželo nejdéle v celé Evropě. Z hory je pak krásný výhled na město.
Když se tam vydáte 21. června, tedy v den letního slunovratu, který předchází státnímu svátku na sv. Jana, můžete být svědky starých rituálů, kdy ženy i muži s vlastnoručně vyrobenými věnci z lučních kvítí na hlavách zpívají pohanské písně, shromážděni kolem velkého ohniště.
Vilnius oplývá veřejným uměním. Najdete tu sochy odkazující na dávnou i zcela nedávnou dramatickou historii. V této souvislosti musím zmínit Muzeum okupace a boje za svobodu, které připomíná, jaké sousedy na východě pobalstké státy mají. Všudypřítomné jsou také tady ukrajinské vlajky a hesla na podporu ruským agresorem napadené zemi.
Ale pojďme k něčemu veselejšímu. Ve Vilniusu narazíte třeba na sochu Franka Zappy, Leonarda Cohena anebo, a to v nadživotní velikosti, karikující sochu mafiána Tonyho Soprana ze známého televizního seriálu. Ten hlídá útulnou hospodu na peroně vlakového nádraží.
Originální je také skulptura Ježíše vandráka s batohem na zádech v enklávě umělců a bohémů – zvané Užupis. Obyvatelé této svérázné oblasti Vilniusu mluví o svém území jako o nezávislé republice Užupis a něco na tom bude. Uvolněnou doslova „cool“ náladu místu dodá třeba i venkovní galerie kolem prudce tekoucí, klikatící se řeky Vilnie.
V restauraci u řeky si pak můžete dát litevskou specialitu šaltibarščia, tedy studený boršč, kromě řepy se smetanou, koprem, brambory a vařeným vejcem. Žádné maso. To ovšem najdete v jiné klasice – bramborových knedlících, politých sádlem a zakysanou smetanou, zvaných cepelina.
Mimochodem, Litevci používají ve svém písmu š, č a ž, které převzali koncem 19.století z češtiny. Naše speciální písmenka používají i v Lotyšsku.
Lotyšsko – Riga
Do lotyšské Rigy létají z Prahy hned tři společnosti. Pokud pokračujete do prostřední pobaltské země z litevského Vilniusu, můžete, kromě auta jet také autobusem. Zhruba čtyřhodinová cesta přijde asi na 300 až 400 korun. Teprve roce 2023 byla zprovozněna i vůbec první železniční linka mezi oběma hlavními městy.
Riga je výstavní město s krásným historickým jádrem, které je nejlépe vidět z věže kostela sv. Petra. Ten se nachází v samém srdci Rigy, jen kousek od reprezentativního Domu Černohlavců, postaveného už v roce 1334. Pokud budete chválit zachovalost těchto domů, je to proto, že jde o repliku z roku 1999. Původní budova byla totiž vybombardována za druhé světové války.
Historické centrum lemuje malebný park, jímž protéká městský kanál, který se vlévá do řeky Daugava a ta následně do moře. V parku stojí majestátní Národní opera a na přístupové cestě se tyčí 42 metrů vysoký Pomník svobody, symbol lotyšské státnosti a boje proti sovětským okupantům.
Mimochodem, v Rize mnohem častěji než ve Vilniusu uslyšíte ruštinu. Tamní etničtí Rusové často na angličtinu vůbec nereagují. Nemusí to ale nutně znamenat jako nějaké gesto zlé vůle. Když na ně spustíte rusky nebo se o to aspoň pokusíte, ochotně s vámi komunikují.
Riga se v roce 2014 stala Evropským hlavním městem kultury. Velkou zásluhu na tom má i velký počet zachovaných okázale zdobených secesních domů. Jakožto město se silným ruským vlivem, Riga disponuje i pravoslavnými kostely, z nichž největší je Chrám Kristova zrození, který stojí za návštěvu.
Až vám při obdivování památek vyhládne, doporučuji navštívit obrovskou Centrální tržnici u autobusového nádraží, kde si určitě něco dobrého vyberete. A při nakupování se rozhlídněte kolem. Původně zde totiž byly hangáry na výrobu německých vzducholodí Zeppelin.
Když vás město omrzí, můžete si zajet do nedalekého letoviska u pobřeží Baltského moře – Jürmala. Moderní městský vlak vás tam zaveze asi za půl hodinky. Čekají vás nekonečné písečné pláže se spoustou převlékáren a taky předražených restaurací. Výhodnější je dát si jídlo kousek dál od moře, třeba na promenádě. V Pobaltí, jako ostatně i jinde, roste obliba misek poke. S jejich čerstvými lososy a tuňáky je to pochoutka.
A když budete v Rize na svátek sv. Jana, přesněji v noci z 23. na 24. června, zajeďte si na kopec Dzegužkalns na celonoční slavnosti plné věnců, písní, na ohni připravovaných pochoutek, včetně prasečích rypáčků, a zapalování obrovské vatry na uvítání léta. Ale to až ve 23 hodin, kdy se konečně stmívá.
Estonsko – Tallinn
Do Tallinnu vede více cest. Nejzajímavější je asi cesta lodí z Helsinek. Po dvou hodinách a 15 minutách plavby vás čeká vás moderně a velice příjemně vybavený terminál, který město ještě dál rekonstruuje a zvelebuje. A právě u přístavu se nachází několik originálních míst, které stojí za zmínku.
První je Estonské muzeum moderního umění, zřízené v budově bývalé rozvodny tepla, které je díky kombinaci mnoha grantů přístupné zdarma. Zřejmě jako jediné v celém hlavním městě.
O pár set metrů dál, hned u pobřeží, narazíte na podivuhodný objekt, na který si prostě musíte vylézt a chvíli tam pobýt. Linnahal, hmatatelný relikt vládnutí Sovětského svazu. V době moskevské Olympiády v roce 1980 bylo potřeba postavit nový stadion pro jachting. Pro tento účel byl vybrán právě estonský Tallinn. Od těch dob stadion značně zchátral. Má ale svůj zváštní půvab. Stal se tak místem pro schůzky nebo jenom zastavení a zírání na širou mořskou hladinu. Uvnitř se ovšem skrývá hala pro 4300 diváků, která si zahrála v thrilleru Christophera Nolana – Tenet.
Asi dvacet minut chůze odtud stojí věznice Patarei s velice temnou minulostí, která se stala symbolem jak nacistického tak sovětského teroru. Areál věznice s vyhlídkou na záliv si můžete trochu pololegálně prohlédnout na vlastní pěst.
A už se konečně dostáváme k hradbám a neuvěřitelně zachovanému Starému městu Vannalinn uvnitř. Čím hlouběji se do citadely dostáváte, tím více otevíráte ústa úžasem. Určitě doporučuji vystoupat do věže kostela svatého Olafa a vychutnat si tu nádheru z výšky.
V jedné z okrajových částí, za malebným předměstím s rodinnými domky a vysokými borovicemi, vybudoval kdysi jeden německý podnikatel a filantrop Nikolaj von Glehn zámek a veřejný park.
V parku dodnes přežila malá observatoř a obrovské sochy. Jedna z nich představuje rohatého mytického hrdinu Kalevipoega. V parku teď stojí replika. Původní sochu totiž za druhé světové války zničili Rusové, protože prý věřili, že rohy byly ve skutečnosti vysílače předávající informace německým lodím.
A když budete mít více času, můžete vyrazit na túru do 50 kilometrů vzdáleného Národního parku Lahemaa, perly estonské přírody.
