Léčivý úklid s Michaelou Mrázkovou: Minimalizování beze stresu? Začněte tím, co je zvládnutelné
Léčivý úklid není o extrémním pořádku, ale jde spíš o cestu k vědomějšímu vztahu k věcem, prostoru i sobě samým. Michaela Mrázková popisuje, jak se z osobní životní krize zrodil přístup, který pomáhá lidem zbavovat se přebytků s respektem a bez tlaku na dokonalost.
Osobní příběh Michaely Mrázkové začal radikální změnou životního stylu. „Před osmi lety jsem žila ve městě, pracovala v korporátu a nebyla jsem spokojená. Odstěhovali jsme se s manželem na venkov do dřevěného srubu, narodil se syn a já byla přehlcená tou mateřskou rolí a i těmi věcmi,“ vzpomíná.
Právě tehdy začala systematicky třídit a postupně objevila, že tento proces má hlubší dopad než jen uklizené skříně. „Mě to zbavování se nepotřebného neskutečně fascinuje, takže proto se tím zabývám v rámci svého projektu.“ Kromě inspirace v podobě knihy nebo videí se věnuje i konzultacím a přednáškám.
Léčivý úklid podle ní není rychlá metoda, ale dlouhodobá práce se vztahem k prostoru. „Hlavním cílem není jenom mít uklizeno a třeba ten nejmenší počet věcí, ale jdeme hlouběji, zabýváme se vztahem člověka k jeho věcem a taky hledáme přístup k tomu, aby to minimalizování bylo pro toho člověka opravdu přínosné a až léčivé.“
Důležitost individuálního přístupu
Hlavním poselstvím knihy Léčivý úklid je přijetí. „Přijetí toho našeho domova. V tom je právě ta léčivost, nemusíme se neustále za něčím hnát. Ten domov by měl být takovým místem, kde si můžeme vydechnout a dobře funguje.“
Přijetí současného stavu domácnosti neznamená rezignaci, ale naopak start. „Je to takové realistické přijetí toho stavu a z toho se pak dělají ty akční kroky mnohem lépe, než když si to nějak hrozně vyčítáme a říkáme si, že budeme spokojení, až ta domácnost bude dokonalá.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.