Lucie Časarová o kyberbezpečnosti: Rodiče mají klíčovou roli v prevenci. Zajímejte se o online svět svých dětí

Jak moc rozdílný je třeba ten letošní 12. ročník celostátního soutěžního kvízu projektu Kraje pro bezpečný internet od toho úplně prvního?

Tak v podstatě formát té naší soutěže je od začátku stejný, ale obsahově jsme se posunuli úplně někam jinam. Vlastně na začátku jsme řešili základy typu bezpečná hesla, antiviry, takové ty základy bezpečnosti. A dnes jsme se posunuli k tomu, že se bavíme o nějaké manipulaci, podvodech, deepfake a různých těchto rizicích spojených s používáním umělé inteligence nebo zneužívání důvěry lidí.

Původně to bylo zaměřené na druhý stupeň základních škol, střední školy a rozšířili jsme to před pár lety o ten první stupeň základních škol, kdy ti učitelé už se tomu tématu věnují i s těmi nejmenšími žáky.

V loňském roce se vlastně do toho kvízu zapojilo více než 60 tisíc řešitelů. Kdo o něj má největší zájem?

Je to opravdu od těch prvňáků až do čtvrťáku na střední škole. A největší zájem máme od těch středoškoláků, kteří to můžou dělat doma s rodiči, nebo spíš většinou sami, to už jsou skoro dospělí lidé. A na druhou stranu mě hodně těší i to, že máme nárůst právě v té kategorii těch nejmenších.

Lucie Časarová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Setkáváte se třeba obecně víc s tím, že lidé ta rizika podceňují, nebo že se na internetu možná trošku zbytečně bojí?

Asi ne, že by to podceňovali, ale spíš takový ten pocit - mně se to stát nemůže. S nárůstem těch sofistikovaných útoků je občas hodně těžké rozpoznat, jestli je to opravdu reálné, nebo jestli se jedná o nějaký podvod.

Zajímá mě, v čem jsou děti a dospívající daleko před dospělými.

V podstatě oni jsou rychlí, přizpůsobiví a ty technologie berou jako součást svého života. A oni už v tom prostě vyrostli od malička, nemají strach třeba z nových platforem, umí si najít cestu, což je pro ně určitě velká výhoda, ale současně si myslím, že si neuvědomují určitá rizika.

Ty děti jsou prostě zranitelnější.

Přesně tak.

A v čem mají naopak tedy největší mezery? Je to ta zranitelnost?

Určitě to, že nedokážou odhadnout riziko, případně i ty důsledky svého počínání v prostředí internetu. Často třeba podceňují, že i ten internet má paměť, digitální stopu. To, co dneska pošlu kamarádovi, on může zveřejnit, může to vidět zítra někdo jiný a už nemám kontrolu nad tím, co jsem posílal.

Děti se do toho kvízu můžou zapojit ve škole, ale i doma. A jak důležitá je tady role učitelů a rodičů?

Určitě klíčová, to je prostě to nejdůležitější. Bez nich by nám ta prevence vůbec nefungovala. Děti potřebují vědět, že ti dospělí se o jejich online svět zajímají, ne aby ho třeba zakazovali.

Obvykle se třeba říká, že jak se běžně my rodiče ptáme: Jak ses měl ve škole?, tak se třeba zeptat: Jak ses měl dneska na internetu? Co jsi tam dělal? Jaká videa jsi viděl? Jaké hry jsi hrál? Případně i třeba si s nimi tu hru zahrát. Je prostě důležité, aby i my dospělí jsme se snažili vcítit do toho jejich světa. A nejenom tak pohrdavě, že co to je zase za video, co to je zase za hru, ale snažit se prostě být s nimi těmi parťáky a otevřeně s nimi komunikovat.

Co by měli dospělí o online světě dětí vědět a často nevědí? Které kyberbezpečnostní riziko podceňujeme nejčastěji? Jak online prostředí změnil příchod umělé inteligence? Pomáhá kvíz i v tom rozpoznat, kdy už je čas se obrátit pro pomoc? A co skupina seniorů v online světě, nejsou ještě zranitelnější než děti? Poslechněte si celý rozhovor.